BUKVICE

VYBAVENÍ

K ideálu finských polárníků jsme měli daleko. Oni vlastní do podobných podmínek tzv. „metsäsukset", čili snad „telemarkové lyže", prostě strašná hovada délky 230 cm a šířky tak 15 cm, ideální do hlubočáku. Upínání mají tyto lyže i na speciální holinky (v tom bych teda si pařit své nohy nechtěl ani boha.) Při sjezdech lze zacvaknout patu a skialpinizovat se k zblbnutí.  Nosí hůlky s obrovskými talíři, aby se odrazili v hlubočáku.
Finové s oblibou za sebou tahají též pulk, jak oni říkají ahkio. Pulk, pulkka, to je saami slovo. Viděli jsme pulky několika značek, nejčastější tzv. Paljakka. Jsou to pojízdné rakve, dlouhé nejmíň metr a půl, s napevno navařenými  táhly, které při provozu mají upnuté překříženě (nevím proč, když jsem to zkoušel, měl jsem hned převrat). Finské pulky mají napevno na svých bortech přidělanou stahovací plachtu, takže dovnitř naloží na dno těžké věci, nahoru ty lehčí, stáhnou plachtu, přicvaknou gumicukové upoutání a jedou. Stabilita je pevná, ovšem horší může být takový náklad (až 40 kg) vléct do kopců, když sníh ovládá pan Podklouz. Údajná cena je asi 300 euro.

My měli lyže v podstatě úplně obyčejné, co skříň dala. Nejlepší lyže měl Paavo, tzv. backcountry, tzn. širší (ale ještě do stopy) a s hranami. Produpávání hlubočákem a sjezd je u těchto lyží o dost lepší. Problémem ale je, že jedou dost pomalu na rovině a jsou těžké. Musí se voskovat stejně jako klasické běžky. Katu měla běžky se šupinami. Měla dost zvýhodněné stoupání a netrápil ji tolik pan Podklouz, chyba u těchto lyží ovšem také je značná pomalost na rovině. Moje lyže jsou dost krátké a úzké běžky Karhu. Do hlubočáku se teda moc nehodí, ale jakmile někde byl náznak stopy, jel jsem jako šus. Zita měla půjčené lyže od Finů, ale klasické, rozhodně ne metsäsukset. Byly celkem odolnější proti paní Lepičce než moje a Paavovy. Hůlky jsme měli s malými talířky, nejhorší to bylo v bažinách u Luira, kde byl největší hlubočák.

Pulk vyrobený z dětských bobů (podrobný návod a další pulk-vychytávky v samostatném oddílu) se nám osvědčil a ulehčil řeholi. Pulk jsem měl já (Pahaahmu) a Paavo (Kettu Maastosta). Holky tahaly na zádech bágl, postupě zmenšující svou hmotnost. Katu původně avizovala 8 kilovej bágl, ale zklamala. Nevím, já a Paavo bychom neměnili pulk za bágl (2 zkušenosti s cca 25 kg na zádech byly příšerné!) a holky zase bágl za pulk.
Přesto se přikláním k názoru, že do Laponska v zimě je lepší jet s pulkem!!! Bágl se dá tahat, když má kolem 12-15 kg, ale třítýdenní výprava pojme větší zátěž a jak říkal Paavo, džentlmenství zmizelo v propadlišti dějin a nikdo vám nemusí pomoct!

Co se týče lyží, asi i příště pojedu se svými prkýnky, protože co tě nezabije, to tě posílí!

 

TAK MI ŘEKNI AŤ MÁM KLID! GORATEX, WINDSTOP NEBO FLÍS???
Proti zimě je nejdůležitější součástí výbavy: sada teplých ponožek, nejmíň dvoje teplé rukavice, dobrá větrovka, windstopka nebo goratex bunda s kapucou a hodí se i flísová či vlněná kukla chránící uši, nos a pusu. Náš značkovej Paavo měl pochopitelně různá termotrika, termotrenky, termovšechno, medil si, ale i my ostatní přežili. Osobně jsem většinou měl – 2 trička s krátkým rukávem či 1 tričko + tenkej rolák, mikinu made in Pracovní oděvy, flísovou mikinu a gelanots bundu (českej goretex). Za jízdy často bunda a flíska končily kolem pasu, při zastávkách je ovšem třeba hbitě vše obléci. Když byla ale v horách echt kosa + ledovej vítr, byli jsme upnuti od hlavy až k patě. Pak se hodí i termospodky, zvláště když vám fouká dírou v gatích do choulostivých míst.  Průšvih je ovšem v takové počasí sundavat rukavice (kvůli převratu pulku či otevírání láhve s ledem-ex-vodou) neboť hrozí okamžitě omrzliny.
Návleky nejsou nutné, svoje jsem půjčoval. Brejle proti slunci jsou ok, za našeho ne moc vydařeného počasí jsem aspoň s nima frajeřil před sobicemi.

Obecně jsme se snažili tahat s sebou co nejmíň náhradního oblečení, tj. 3 fusky, 3 spodní prádlo, 1 lehké náhr.kalhoty do srubu, pochopitelně „civilní" goratex boty. Když spíte po srubech, dá se ohřát voda a vyprat si!

 

JÍDLO
Klíčová věc, co zabere nejvíc váhy i prostoru v báglu. Je třeba pečlivě rozpočítat jídlo na každej den! Náš jídelníček byl dosti stereotypní a to zejména já a Zita jsme milovníci masa a tuku, takže jsme menu dosti zpestřovali. Ráno se jedly buďto vločky smíchané s oříšky a křížalami (Mladé pušky) nebo suchary s paštikami, sýry a sobím salámem. Na celodenní cestu stačí čokoláda, müssli tyčinky, rozpustnej tang do vody nebo vitamínové tablety ve vodě. Večer byly největší obžerství – pro 4 lidi 2 pytle instantních ochucených těstovin (Maggi, Dobrej hostinec, Amore mio), žitnej finskej chleba se slaninou, špekem a uherákem. Výraznou mňamkou je sušené maso (sobí, vepřové, kuřecí). Paavo nasušil prasečí a kuřecí masové proužky (naložit, lehce okořenit, pak sušit 12 h v el.troubě při 50C), z finských zdrojů sušený sob. Můj trumf bylo 0,75 kg řádně promaštěného a prouzeného špeku. Vegetariánům doporučuji se věnovat vlastním polnostem a na podobné výpravy nejezdit! Maso a tuk dodává nutnou energii, např. Inuité jedí jen tulení tuk…

 

ALKOHOL
Životní nutnost k romantickým večerům ve srubech. Naše zásoby čítaly: 1,5 l rumu Božkov, 0,7 l 40% vodky Koskenkorva, 1 l domácí slivovice a asi 2 dcl moruškové pálenky. Opili jsme se jen jednou, jinak šlo o relaxační prostředek a antidepresivum proti polární noci. Bez alkoholu nebyl ani jediný večer! Rozhodně nedoporučuju „kalit" během dne na lyžích. Pozornost jde dolů a bere to sílu!

 

PENÍZE
V tundře a tajze pochopitelně neutratíte ani cent. Sruby jsou k volnému použití na 1-2 noci! Drahá je ovšem doprava vlaky aj autobusy, jakož i po dojezdu po různých kavárnách, putykách a muzejích se prachy rozkutálejí než bys řek „Sušenej sob". Je dobré mít vatu na ubytování poté, co dojedete a máte toho všeho dost a nechce se vám do záhrabu. Levnej hotel v Inari či různé chatky se cenově pohybují mezi 10-20 eury na osobu a noc. Úskalím globalizace jsou kreditní karty. Jejich vlastnictví (Eurocard, Mastercard, Visa, Maestro) vám výrazně zvedne pocit pána světa, neboť můžete platit kartou úplně za všechno (točený v hospodě, lístek na autobus, útratu v krámě byť za jediné euro, pochopitelně suvenýry v muzeu apod.) Je to nejlepší cesta, jak si zruinovat účet, ovšem na dovolenou aspoň já nejezdím sockovat, toho si užiju během všedního života ažaž!  Osobně jsem „pustil" 10.000 za letenku, kolem 3.000 za railkartu Eurodomino – Finsko na 3 dny volně, 150 euro – 5.000 za dopravu autobusy po Laponsku – ale jel jsem přes celé Laponsko do Enontekiö na slavnosti – 300 euro (10.000) za vše ostatní (pivo, káva, ubytovny, koblihy, klobásy, cigarety…) Mimo to jsem odčerpal z účtu asi za 170 euro (6.000). tato cesta mi tedy vyšla na 34.000 CZK / 1.000 euro.