10. DEN – Neděle 21. 3. 2004

Od divočinářů, z profilu trasy v mapě i ze zápisků v návštěvní knize tupy víme, že dnes nás čeká velmi náročný den, 16 km na chatu Suomunruoktu. Obavy vzbuzuje jednak impozantní krpál ze strže u tupy vzhůru na pláně Malého Islandu, krpál, kterému říkám „Veraldenolmaiovy schody" – po kterých vrchní bůh Saami pantheonu sestupuje z nebes na Tuiskukuru, aby proklel Aleše Vrhela. Jednak též samotný Malý Island, bezživotná pláň, kde se dá očekávat vítr a zafoukané stopy. Divočináři tvrdili, že skútrovka je zafoukaná větrem a tak se prý máme dát stopou po jejich pulkách, i když je ona trasa o něco delší.
Vstáváme tedy velmi brzo a extrémně rychle se balíme, abychom na pláních malého Islandu či Vintilatunturi bídně nezhynuli. Věřím modrému Swixu a svou skluznici opatřuji mocnou vrstvou. Ostatní opovrhují mázou, což o to, Katu má šupiny… Hned na prvním schodu Zita není schopna vyšlápnout. Nabízím modrý norský zázrak a brzy získáváme díky tomu nad ostatními výrazný náskok. Moc nechápu Paava, jež zřejmě s panem Podklouzem uzavřel registrované partnerství a nakonec musí sundat lyže a brodit se hlubočákem v botách. Mázu odmítá, jeho problém… Kopec je brutální, ale dnes se cítím úplně opačně než na trase Porttikoski-Snellmaninmaja, volume je úplně vynikající, brutus výstup mě ani nebolí. Se Zitou sjíždíme na Malej Island, na místo, kde se rozděluje skútrovka a stopa po divočinářích. Po čase doráží pan Podklouz a jeho věrní. Začíná krátká hádka kudy jet. Aliance se přeskupují, Paavo tvrdí, že skútrovka míň klouže než divočinářovka. Po vnitřním boji se rozhoduji jet vpravo, zapadanou skútrovkou. Hned na úvod mám převrat a protože jedu poslední, musím jej řešit sám a chytám slušnou ztrátu. Skútrovka na rozdíl od letní stezky vede mnohem víc na jih, mimo březoviště, tundrovou náhorní plání. Začíná slušně sněžit a viditelnost se snižuje. Skútrovka je více tušená než existující. Po nekonečných kilometrech plání sjíždíme k potoku, do březoviště. Skútrovka je lepší a ve chvíli, kdy se spojuje s divočinářovkou je to už úplná pohoda. Tempo je pekelné, jede se úplně skvěle, ač je kosa jak v ruském filmu.
Orientace je však bez problémů, po pravé ruce necháváme divoce vyhlížející vrch Vintilatunturi. Cesta je členitá, však zajímavá, s krásnými výhledy na posvátné pohoří Nattanen, ležící na jihu, v přísné rezervaci Sompio. Nahoře potkáváme dvě docela staré babči, které si to s velkými bágly na zádech dávají naproti nám. Varují nás před příkrými sjezdy dolů ke staré dobré Suomujoki, toho času na onom místě ještě jen potůčkem.
Sjezdy zprvu vypadají nevinně, ale jejich sklon se neustále zvyšuje. Převraty nejsou, spíš Zita, které to dolů moc jede, se trochu bojí vysokých rychlostí a musí plužit nadmíru, což je možná víc vysilující, než kuncování do kopce. Potkáváme asi 9 ukecaných a příjemných Finů, co valí nahoru. Opět varují před sjezdem. Osobně si za tento úsek musím dát podtrženou jedničku, neboť svůj strach z rychlosti konečně překonávám. Za popis stojí dva momenty – jednak ostrá pravá zatáčka přímo ve svahu, která jde vybrat jen s políbením místních bohů a pak finální sjezd, připomínající pověstnou Myší díru v Kitzbühelu J Jedeš, dáváš si vajíčko a libuješ si, jak jsou ty „downhilly" nádherné, ale najednou se svah prudce zlomí a ty nemáš čas zastavit ani se nijak připravit na neuvěřitelný padák. Chce to jen přivřít oči a odevzdat se osudu. Všichni přežíváme, i když Zita přiznává, že radši šlape do kopce. Pušky se hrnou dopředu, my dáváme čokoládový veget u Suomujoki a v protilehlém výstupu radši sundaváme, není si co dokazovat. Dojíždíme ve čtyřech za neuvěřitelné pohody, zpívám si a cítím, že dnes se jel nejlepší den.
Suomunruoktu
Suomunruoktu
A takové obavy jsme z toho měli…V poledne jsme na místě, z legrace říkáme Katu, aby sjela do 15 km vzdálené Kiilopää pro pár piv.
Na místě jsou zatím jen dvě slečny varaustupistky. Peru si fusky, s PPP hákujeme dříví na večerní oheň. Využíváme dojista dočasnou samotu v chatě tím, že Zita nastudovává druhou část pohádky a Paava napadá využít místního balíčku karet a dát poker. Hrajeme o třísky a já na hlavu prohrávám, jsem halt horká hlava, co furt riskuje… tedy kromě chvil, kdy se obávám, že všichni bídně zhyneme. Paavo vymýšlí slušnou mystifikaci, hází zápis do knihy s doporučením: „Všichni naši čeští krajané! Zahrajte si jako my poker s Finy, neboť k hazardu inklinují, ale hrát vůbec neumí. Alespoň naše výprava dnes obrala jistého Tapaniho z Kuhmo o 90 euro!"
Během odpoledne doráží spousta Finů. Mezi nimi i partička z Luirojärvi, učitel-hipik a jeho slečny co vypadají jako kluci, ti pomalí. Varaustupa i autiotupa je nabitá k prasknutí, navíc učitel-hipik rozbíjí stan. Jdeme se raději projít ke staré zlatokopecké sauně,
Stará sauna
Stará sauna
kde se pereme s hlubočákem a s Paavem s obrovskou radostí nalézáme náš zápis z r. 2002. Sauna je bez kamen, přesto však přemýšlíme o variantě si sem přenést věci a strávit noc sice v chladu, ale v soukromí. Cyklospacákem obdařená Katu sice nabízí, že klidně můžeme bez ní, ale nechce se nám trhat partu a také je třeba na nejlehkomyslnějšího člena výpravy dohlédnout!
Když se vracíme, Finové v klidu rozdělali náš oheň a my si opět musíme připomenout zákaz pomlouvání. Děláme další dřevo, potom předposlední várku těstovin a k ohni. Jeden Fin nám dává ochutnat sušeného sobího masa a koketuje s našimi ženami.

S Katu v rámci aromaterapie slušný pokec o životě. Po návratu na vratkých nohou k ohni, debata s dvojicí Finek. Když se chystáme ulehnout, Finové hlásí, že na nebi je konečně p o l á r n í   z á ř e !!! Vyrážíme ven a je to paráda. Na severu zpoza lesa pramení chladné, zelenožluté světlo v úzkém pásu vzhůru, aby se uprostřed nebe rozložilo v prapodivném obrazci, připomínajícím pohozený závoj. Mění to polohu i intenzitu. Ještě asi v jedenáct valíme ven znovu, poté co Finové ze stanu přijdou zahlásit, že záře ještě zesílila. Spíme raději oblečení, abychom mohli kdykoli vystartovat, ale únava je už silnější.

Lyžmo: Tuiskukuru – Vintilatunturi – Suomunruoktu 16 km

<<< x >>>