11. DEN – Pondělí 22. 3. 2004

Ráno žádná křeč, chceme vyrazit na Rautulampi (ač uznáváme, že je to částečná vrhelovština, neboť jsme zde nocovali prvního dne akce) a to má být kolem deseti kilometrů. A tak se dosti válíme a čekáme, až lidi vypadnou, abychom se mohli najíst (či předstírat tuto činnost částečným podrážděním chuťových pohárků) a sbali sakypaky. Učitel-hipik tvrdí, že se máme dát levou ze dvou skútrovek od tupy. Pravá prý sice vede rovnou na Rautulampi, ale vede údajně šílenou prasárnou přes hory a je nahoře zafoukaná. Levá vede na Kiilopää, ale existuje místo, kde je lávvo-přístřešek ještě pod horami a odsud je prý nahoru lepší cesta. Mno, myslíme si bláhově, že máme strašně času a že nechceme zas dojet v poledne…takže volíme levou trasu a slyším ještě, že jako vůdce pelotonu mám jet oproti včerejšku hodně pomalu.
Což o to, není to zas takový problém, protože stezka je slušně zavátá a mě mnohdy vítá jednolitý hlubočák. Prorážet jej s pulkem rozhodně není o lámání rekordů. Po nějaké době dorážníme na „křižovatku" – jeden náznak skútrovky míří doleva nahoru, směr Kiilopää, rovně to vede k lávvo-přístřešku. Kdybychom jeli na Kiilopää, dostaneme se na značenou trasu, jež také vede na Rautulampi, proto hlasujeme kudy dál. Pušky ani nečekají na výsledky a s krvelačným pokřikem „Ať žije hlubočák! A Smrt skútrovkám! se vrhají směr lávvo.
Předpověď počasí, slyšená od Finů, nekecala. Na dnešek se prudce ochladilo, může být okolo –10 –12 C. Dorážíme na lávvo, ale moc zde odpočívat nemůžeme, neboť je docela děsivá kosa, umocněná ostrým větrem z hor, co se začínají tyčit všude kolem. Tak jen čokoláda a píseň „Polární noc".
Otázkou je kudy dál. Jedna skútrovka vede na západ, do hor a asi směřuje na Kiilopää. Druhá vede podezřele zpět na jihovýchod a třetí, směrově nejnadějnější je jen nápojka na jihovýchodní. Po několika vracečkách a poradách jedeme jihovýchodní cestou v naději, že se stočí na severovýchod a zavede nás přes hory na značenou trasu do Rautulampi.  Chyba lávky. Je nám úplně jasné, že jihovýchodní cesta vede na Suomunruoktu, že to je na stopro ta pravá skútrovka od tupy… Ale nejsme schopni se rozhodnout, co vlastně chceme. Těsně před finálním vrhelem, již jen kousek od tupy vidíme druhého Fina-učitele-hipika. Potvrzuje nám, že jsme skoro u tupy zpět. Při vědomí ztráty dne a obrovské vrhelovštiny padá rozhodnutí – otočit, co nejrychleji nasmahnout zpět k lávvu a dát se na západ do hor, směr Kiilopää a po nalezení značené trasy na východ. Počítáme , že za námi je tak 10 kilometrů a před námi tak 12! Místo očekávané selanky začíná boj s časem, přírodou a zimou.

S Katu trochu přepalujeme tempo, stejně musíme u lávva čekat. Po cestě mě nasírá Paavo, jež si jen tak mírnyx-dýrnyx vyrazí produpávat hlubočák. Ocenil bych to jako frajeřinu kilák před tupou, takhle ale řvu: „Šetři síly, vole, koukej se vrátit do stopy!"
Když jsme s Katu u lávva, vidíme najednou, jak Paavo jede kamsi po pláni jinam, směrem lesy na severu. Odmítá reagovat na naše hlášky, co blbne. Do toho řve Zita, že našli úplně super skútrovku, která určitě vede na Rautulampi. Je to divné, jeli jsme okolo už čtyřikrát (i s úvodní vracečkou) a žádná skútrovka nikde nebyla. Navíc si nelajsávám další risk dalšího zabloudění, neboť čas kvapí a do cíle stále 8 km. Dochází k souboji individualit. Naštvaná Zita podléhá, neboť řvu, že je třeba ctít dohody a lepší jistá cesta v hrsti, než další kravina na střeše. Paavo odolává statečněji, ale když u lesa vidí, že je sám, má mě taky moc rád a volky nevolky otáčí taky.
Vítr sílí a teplota padá na –15C. Nečekám ani na reakce poražené opozice a vyrážím do hor. Mapa dí něco o dvoukilometrovém ostrém stoupání přes horu na náhorní tundrovou pláň, kde by měla být značená cesta. Výstup je slušná rachota. Svah je nekonečný, za horizontem, jež považuji už za vrchol, se zas a znova objeví další. Přelézám ledové plotny, vítr kvílí a teplo fakt není. Bílá smrt.
Ledová hora
Ledová hora
Nahoře musím čekat a trošku si nadávám, třeba měl Paavo fakt super vyvoněnou zkratku… Nebe splývá s horizontem úplně pustých mrazivých hor a mě napadá jako Magalhaese, že tam, co se zem protíná s oblohou, je konec světa. Potkáváme dvojici zmrzlých Finů, ptají se na cestu dolů a potvrzují mou navigaci. Na značenou je to ale ještě stále dost dlouho. Navíc, když začínáme traverzovat dolů, začínají mi fatální převraty. Na křižovatce přichází slušná krize. Stezka na Rautulampi nemá vůbec stopu, všude je vyfoukaný led a nás čeká další šílený stoupák. Cesta na tupu je dle mapy přes 3 hory a 3 doly, jak v pohádce…Vidím, že Zita je pěkně unavená a já díky dvakrát přepálenému tempu taky zrovna nejsem ve formě. A k tomu ty převraty…Pušky vyrážejí nahoru, my se chceme napít, ale obě flašky s vodou jsou na kost promrzlé a termoska s čajem nejde otevřít, neboť zamrzl závit. Vinou neustálého sundavání rukavic a doteků s kovem (karabiny, táhla, termoska) cítím, jak mi začínají podivně pálit prsty na rukou, ač mám dvoje teplé rukavice. Omrzliny! Zděsím se, což je vzhledem k tomu, že hraju na klavír docela pochopitelné. Cesta nahoru je fakt na morál. Led, převraty, pan Podklouz, ale Paavo mi ujel s voskem. Nejhorší je zima a ledový vítr, který může reálnou teplotu stlačit na tak –30. Klesání do prvního údolí přináší chvilku oddechu, v údolí to tolik nefouká. Prsty bolí jako čert, nepomáhá nic, tak se uchyluji k poslední záchraně – šamanskému transu, což je na jednu stranu trochu blbost, neb takovýhle stav sebere hodně fyzických sil a před námi je ještě víc než 4 km ledovou prasárnou. Na druhou stranu – ruce jsou ruce. Začínám syrový joik. Pušky, co jedou kolem, si mě nevěřícně měří. Zpěv zní jak ryk umírajícího rosomáka. Po asi dvou minutách se do rukou vrací teplo a bolest ustupuje. Huh…
Výdej energie je však obrovský. Navíc ve druhém stoupání vinou traverzu nastává situace – co dva metry, to převrat. Chudák Zita trpělivě obrací, mě pak spadnou nervy a rozhoduju se naložit – na cestě podruhé – bagáž na záda. Při demontáži pulku – ač jde vskutku o podivné místo k těmto účelům – máme spolu dosti fatální rozhovor o životě. Dál oba s bágly. Sil ubývá a začíná se šeřit. Zima je neskutečná.
Z vrcholu poslední hory je naštěstí vidět v hluboké dolině jezero a tupa! Podobně jako před Luiro to dodává sil, ač je to dolů ještě dost přes kilometr. Na včerejší bravuru downhillů však mohu zapomenout, vinou totální vyčerpanosti je můj a Zitin styl sjezdu opravdu podobný stylu člověka, co na tom stojí podruhý v životě. Ale v 18h tupa dosažena a my svorně padáme na led před tupou.

Regenerace sil však musí být rychlá. V tupě není voda ani dost dříví. Z radosti nad přežitím si říkám, že se budu dnes o všechny starat. Takže voda a rychle do dřevníku pokecat s pilou, sekyrou a kládami. Holky mezitím vaří zde kýmsi zanechanou rýži na osmaženém uheráku. Mňam!!!
Paavo se snaží rozdělat v kamnech, ale jeho ohňová bravura je v tahu – kamna nemají vůbec volume a dřevo je zmrzlé, mokré a polena velká. Nezbývá než se přesunout do Siberie před tupu a štípat polena na malé třísky. Už je mi to ale fuk, servanost z túry je zapomenuta. Zita mi ven nosí čaj a vůbec mi to dosti zpříjemňuje. Hlásím špalky a jsem vlastně docela rád, že nemusím nervně sledovat jak to uvnitř nehoří. Po dvou hodinách všestranné řehole kamna chytají glanc a já jdu konečně dovnitř. Dopíjíme zásoby vodky v Tangu, Zita vypráví druhou část pohádky a zdá se být jisté, že opět zažijeme noc v soukromí, bez chrápajících suomi-bratrů a sester. Druhým chodem jsou poslední těstoviny a třetím studená mísa – slanina, uherák, sýr, chleba, vše poslední zbytky.

Venku je ještě lepší polární záře než včera! Navíc je zde drsnější prostředí a jsme tu sami – slušná romantika!!!

Rozkládáme se ve stejných pozicích jako při první noci a Katu pěkně v průběhu noci přikládá.

Lyžmo: Suomunruoktu – lávvo – skoro Suomunruoktu – lávvo – Ledová hora II. – křižovatka – 3 hory a 3 doly – Rautulampi: 22 km

<<< x >>>