12. DEN – Úterý 23. 3. 2004

Probouzím se s celkem příjemným pocitem, že z mých beder spadla odpovědná a nevděčná role navigátora výpravy – odteď již postupujeme jen po značené trase. Když snídáme, dostáváme do tupy návštěvu – je to asi padesátiletý chlapík z Turku, kterému přezdíváme Filosof. Celkem správně máklej chlapík, kterej tvrdí, že vždy jednou za rok se potřebuje očistit od civilizace – tedy od myšlení, plánování, rozumu, jídla a alkoholu – a na měsíc s minimem potravin vypadne do Laponska sám, srovnat se a vyčistit mysl. Je mi velmi sympatickej, vzpomínám na loňský, podobně laděný výlet mé maličkosti do Lemmenjoki.

Z Rautulampi
Z Rautulampi
Počasí je krásné, citelně se oteplilo (je tak –6), sluníčko svítí a modrej Swix sedí. Jede se krásně a rychle. Kilometry na křižovatku stop za tunturi Kiilopää utíkají bezproblémově a bezpřevratově. Paavo se loučí se svou láskou – hlubočákem. Na křižovatce čekáme na Katu, která doráží velmi rozčílená – její máma nepochopila systém placení složenky pro žádost o vízum do USA a její další dobrodružná cesta co-nejdál-hlavně-od-domova je výrazně ohrožena.

Za křižovatkou začíná frézovka, objevují se davy snob běžkařů nalehko, docela se mezi nimi vyjímáme a s našimi pulky a batohy se cítíme velmi významně nahoře. Brzo se objevuje sobí plot s brankou a za ním sezónní kavárna Luulampi, kam vtrháváme jako velká voda. Káva, nášivky a klobásy, které si je možno opéci na místě nad krbem, což taky děláme. Eura po dlouhém půstu mizí. Sympatický děda, který kavárnu provozuje už 20 let, je celkem na větvi, když kupuju 13 klobás. Je totiž potřeba podchytit dnešní večeři. Našim cílem je „Hnusný údolí", Rumakuru, kde se nachází 2 päivätupy. O té staré nám učitel-hipik povídal, že je pro nás jako stvořená, je totiž malá, pro čtyři takové blázny, kterým nevadí nocovat v nevybaveném denním srubu. Debata v kavárně se mi moc nelíbí, nerad bych si zkazil dojem z posledního společného dne, ale pak se to srovnává. Raději stejně vyrážíme do stopy. Po 4 kilometrech dojíždíme na starou Rumakuru.
Hnusný údolí
Hnusný údolí


Rozhodujeme se zanechat zde bágly, osquattovat chatku proti dalším příchozím a nalehko vyrazit do cca 7 km vzdáleného turistického střediska Saariselkä na pivo. Protože v tupě není žádné dříví, nabízím se, že do Saariselky nepojedu a budu dělat dřevo. Návrh není přijat, což na druhou stranu kvituju, neboť cítím obrovskou chuť si dnes řádně zakuncovat, bez zátěže si pořádně užít běh na lyžích. Brzy nechávám skupinku za sebou a pouštím se do stíhání dalších běžkařů. Jeden na mě kouká trochu divně, že si troufám ho dojet a předjet, a když mi mizí za zády, volám na něj: Katka Neumann! V radosti z pohybu a rychlosti předjíždím 21 snob běžkařů a po 30 minutách se řítím do brány v Saariselkä, kde vyřizuji textovky a čekám na zbytek.

Saariselkä je dosti komerční a snobařské středisko, připomínající Špindl či Pec. Nejprve valíme do snob Tunturihotelu, kde nám krásná děva s ruským přízvukem prodává čumkarty (Paavo definitivně doplňuje seznam odeslané pošty). Zita mi kupuje krásnej pohled s noidem, jež bubnuje na gievvre. Už se zas těším na kapelu, doma. Pak vybírá eura z bankomatu a protože jí zaměstnavatelé konečně poslali prachy, zve nás na drink. Kotvíme v překvapivě příjemně zahulené hospodě. Finové zpívají táhlé písně, ze kterých jdou na mě výrazné chmury. Zita s Paavem rozebírají vztahy (hovoří o životě), mé chmury sílí a tak s Katu plkáme o sexuální nevázanosti dob dávno minulých (v podstatě též hovoříme o životě). Začíná sněžit a stmívat se. Po 2 pivech / siideri ještě jdeme do potravin, resp. do Alka, abychom měli čím okalit poslední večer na lyžovýpravě.

Když mě Zita vidí, že mám zase cuky rychle zmizet vpředu, bere mi batůžek, neboť výprava chce pojmout cestu zpět na Rumakuru jako pařbu. Já se rozhoduju to zase napálit. Na pařbu není kvůli chmurám ani pomyšlení a navíc vím, že je opravdu potřeba dojet za světla, abych udělal dřevo. Strojové tempo vyhání myšlenky z hlavy a tělo zaplavujou endorfiny vyvolané rychlou jízdou. Vrhám se k pile a sekyře a během 3/4 hodiny, než dorazí značně spařený zbytek, dělám hromadu, za kterou by se nemusel styděl ani Dr.Voštěp. Jádro výpravy dělalo zastávku u každého rozcestníku a když rozcestník nebyl, stvořili si imaginární. Dvě třetiny vodky padly.
Paavo s Katu strašně kraví, vozí se na pulku a nadávají si. Dnešní večer opravdu zmizelo džentlmenství v propadlišti dějin. Docela na Pušky řvu, ať aspoň odpraví tu hromadu dřeva do tupy. Chmury se mění ve smutek a bezmocnost nad osudem, vodka však pomáhá. Katu mi pomáhá se sekáním dřeva a prudí do mě, ať se hodím do pohody a hovoříme o životě. Náhle se již v noční tmě objevuje starý známý – Filosof. Katu s ním ingliš rozebírá fenomén polární záře, poté, co mizí v tupě, hovořím s ním – v intencích dneška – o životě. Nejradši bych se sebral a jel s ním dál. A bylo by po problémech. Filosof míří přes noc do 40 km vzdáleného Ivalo. Je to frajer.

Největším průserem jsou opět kamna. Nechytají ač kolem nich všichni lítáme. Nanejvýš si v nich opíkáme klobásy, Paavo dělá dobré hotdogy, čímž smazává svou pověst fuckera. Zima je náramná i vevnitř, nepomáhá ani palivo do vařiče Trangia, jen zamořujeme interiéry naftovým zápachem. Pušky uléhají na lavičkách, my na zemi. Ve chvíli, kdy zavíráme oči, kamna konečně chytají tah. Celou první polovinu noci poctivě přikládám. Venku je slabá polární záře.

Lyžmo: Rautulampi – Luulampi – Rumakuru – Saariselkä – Rumakuru : 26 km

<<< x >>>