13. DEN – Středa 24. 3. 2004

Ráno mi budí silný smutek a je třeba se velice kočírovat. K snídani zbytky alkoholu, od Čechů zanechaná hrášková polévka, do které krájíme poslední klobásu. Balení věcí – končí období redislokace, každý si posledních 7 km už ponese to svoje. Za Saariselkä odjíždí Zita domů, do Vaasy a naše parta HIRVEÄN HYVÄÄ se rozpadá. Mladé pušky a jejích adoptivní otec Riku do Inari.

Katu si chce vyzkoušet, jak se táhne pulk
Katu a pulk
Katu a pulk
, po půl kilometru jej Paavovi odevzdává, že by teda neměnila. My jedeme se Zitou vepředu, užíváme poslední společné chvíle. V jedné zatáčce vegetí dva starší pulkaři, máváme na sebe, pulkaři drží proti snob běžkařům spolu a já si při pohledu na jejich vrásčité tváře  říkám, že pokud člověk není sám a žene jej cosi vstříc dalšímu osudu, není problém si sbalit pulk a vyrazit do tundry třeba ještě za třicet let. Tato myšlenka výrazně rozhání chmury. Saariselkä, posledních deset metrů dojíždíme za ruce. Lyžařská expedice Koilliskairou končí.

Pušky mizí v potravinách (Paavo má zase kocovinu) a my na poslední dvě piva do hospody. Finální pokec o životě. No, už mi bylo v životě hůř aj líp. To jsou paradoxy.

Autobus do Ivalo definitivně trhá partu. Moc se mnou není sranda, celkovou melancholii umocňuje navíc vědomí toho jak jsem špinavej. Cítím se jak poslední socka a snažím se zcela izolovat od společnosti. Probírá mě až cesta z Ivalo do Inari podél Inarskýho jezera, spolehlivej šamanskej prostředek proti těm nejčernějším chmurám, posvátnej saami kraj, muj domov. Moje příroda, každej strom, sob u silnice, vločka sněhu, zasněženej šutr, vše mi to říká – bodej na to bratře, to není důležitý, důležitý jsme jen my, ani ty nejsi podstatnej, ale buď rád že jsi tu zase s náma, i my máme velkou radost, že se zase potkáváme. A je to, proč bejt smutnej?

Inari, realita. Pušky valí do informací kvuli ubytování, já si chystám věty do ubytovny RantaMari, spojené s pověstnou inarskou putykou. Jasně, nic novýho, nic jinýho než RantaMari stejně v širym okolí není, v žertu navrhuju záhrab v Lemmenjoki/Njurgulahti, snad by nám paní Jomppanenová, Aniččina máma pučila lopatu na pořádný iglú.

Třílůžák v ubytovně stojí 45 euro, v ceně je snídaně, na pokoji je sprcha a o patro níž sauna. Za ty prachy zažíváme neskutečnej komfort. Odvšivování, praní, úžasnej pocit vlastní čistoty.

Katu, lovec senzací, míří osamoceně na expozici do Siidy, kterou já už znám jak svý boty. S Paavem v družné debatě o životě zevlujeme po Inari. Je třeba uznat, že Inari v zimě má mnohem větší volume než v létě. Kšefty se suvenýry jsou zavřené, funguje jen Sámi duodji a Siida. Po turistech ani památky, nebe je tu jako vždy nejmodřejší na světě a velký jezero pokrytý silnou vrstvou ledu. Fajn bejt zase doma, ve starejch základech. Poté co se napevno rozhoduju k likvidaci účtu (roz.k placení kartou) si s Paavem říkáme, že si pokoj zaplatíme i na další den, poté, co Katu odjede.

Večer obžerství na pokoji, pití siideri. Dost divný debaty, který mi vůbec nesednou (vtípky). Chmury řeším tichou meditačkou se saami božstvy.

Lyžmo: Rumakuru – Saariselkä : 7 km

CELKOVĚ NAJETO: 165 KM

<<< x >>>