14. DEN – Čtvrtek 25. 3. 2004

Probouzím se ve 4 h vinou chmur. Uvědomuju si, že Zita je ještě na cestě do Vaasy a tak beru cigaretu a mobil a na chodbě navazuju SMS spojení. Ještě usínám a v 7 h nacházím odpověď, která výrazně zvedá mé vyladění.

Snídaně v podobě bohatých švédských stolů posouvá volume ještě více doprava! Píšu ještě textovku Aničce ohledně našeho možného setkání v neděli v Rovaniemi. Třeba krátce vysvětlit situaci: Anička - Karen-Anne Jomppanen, laponská kytička, kterou jsem loni poznal jako kahvilnici v Lemmenjoki-Njurgulahti, t.č. studentka rovaniemské VŠ. Od léta 03 si spolu dost hustě píšeme, ona je moje spojení se Saami zemí. Je navíc moc hezká.
Ahmapracka
Ahmapracka


Katu se nezřízeně válí na pokoji, ale ukecáváme ji na procházku po zamrzlém jezeře, než zvedne kotvy a zmizí do Turku na kolej. Počasí úžasný, jasno, kýčovitě modro, mrazivo. Pořizujeme nějaké fotky, mezi kterýmiž vévodí rosomáčí stopa na jezeře.

Ve 12:20 nás opouští naše milovnice hlubočáku, má adoptivní dcera Katu. Poslední fórečky, poslední vzpomínka na Matta a Peta.

Puklina
Puklina
S Paavem si platíme ještě jednu noc na ubytovně, ochotní hospodští nás nechávají na třílůžáku za 35 euro. Strašná pohoda. Jdeme do Siidy za konzumním třeštěním. Paavo kupuje své Kočence knihu o polární záři, já tasím svou kartu a utrácím nekřesťanské prachy za dárky – pro sebe, pro Zitu, pro mámu, pro celou kapelu, všichni dostanou ode mě šperky z kostí, luukoruja.

Chuť na biftek, tedy inarská hospoda, podařený stejkanec. Píše Anička, že je přes víkend na kursu švédštiny v Kittilä (na půl cestě mezi Rovaniemi a Enontekiö, kam zítra jedu na saami kulturní slavnosti „Marjjábeaivvit" – Mariánské dny.) Nabízí v neděli spich v Kittilä a odvoz autem do Rovaniemi, což by šetřilo aspoň 20 euro. Jsem v euforii.

Po vydatném obědě chvíle válení na pokoji. Paavo si medí, vyhlašuje neustále: „RAUKKEA!" (to znamená něco jako „příjemně znavená pohodička") a „Jsem servanej jak Tuba Valia!" Pak však zjišťuje, že jeho dárek pro
Jezero Inari
Jezero Inari
Kočenku je místo v anglině ve francouzštině, což pořádně vysmějeme, neboť Paavova bejvalá byla frankofilní, tož ať žije podvědomí a psychoanalýza!

Vyrážíme do Siidy, nutím Paava, ať prověří svou finštinu a jde knihu bez mé asistence vyměnit. Po výměně vyrážíme na dlouhou procházku po zamrzlém jezeře. Naším cílem je posvátný ostrov Ukonkivi, sídlo Veraldenolmaie. Ostrov se asi po 4 km objevuje na obzoru. Valíme po skútrovce na ledě, rychlým tempem, Ostrov však čaruje a nechce nás přijmout, neb se neustále vzdaluje, místo aby se přibližoval. Po cca 8 km chápu, že cosi se vládci Saami země nezamlouvá a že audience není povolena. Modlitba aspoň na dálku, hlavně že V. není nasranej, nemůžu chtít všechno, zní jeho odpověď. Táhneme se zpátky, sílí mráz a západ slunce nad Inari vytváří neuvěřitelně kýčovité scenérie, zachycované našimi aparáty.
Západ slunce
Západ slunce


Obchod, kuřecí stehna, siideri. Na pokoji Paavo SMS mystifikace Katu – píše jí, že jsem ztratil na jezeře foťák, že jej na noc jdeme hledat a budeme na jezeře dělat záhrab. Rozčilená Katu odpovídá, ať jej koukám najít, neboť je na spoustě fotek! Legrace…Další zářez na pažbu – vyměněná kniha o polární záři má uvnitř zničenou jednu stránku! Paavo volá, že mu houkne a já slibuji zítra knihu definitivně vyměnit napotřetí.

Chmury zahnalo čaromocné Inari, i Paavo je extrémně dobře vyladěn, super pokec o životě.

<<< x >>>