15. DEN – Pátek 26. 3. 2004

V noci dost podivný sen. Temný vize ve sněhu za polární noci za stěnou tupy. Dvojníci v negativních koloracích, honičky závějemi, puukka z pouzdra, krev.

Inarské ráno
Inarské ráno
Ráno vyprávím sen Paavovi, jeho psychoanalytické Já je velmi zaujato příběhem. „Hm, hm, to je jasnej případ pro psychoanalýzu! Velmi zajímavé! Řekni mi, ten Němec… Kdo byl Němec? Ty sám?"

Jinak vstávám v 5 h, venku pastelově psychedelický úsvit. Po požárním schodišti slézám dolů, s foťákem na jezero, zachycuju tu prapodivnou náladu mrazivého úsvitu a mých šílených snů.

Další velmi povzbudivá SMS zahání úzkost. Švédské stoly zas zahání hlad. V klidu se balíme, zevlujeme na pokoji, vedeme dlouhé debaty o zvukových aparaturách. Jdu ještě do Siidy vyměnit tu proklatou knihu, paní siidová mi zdarma dává saami nášivku. Ve 12:20 opouštíme busem Inari. Posvátnou krajinou na vrcholu rozechvělosti, hovoříme s Paavem o životě. Ten pak, jsa nepřítelem cest autobusem, upadá do apatie a já do zajetí reminiscencí, jak projíždíme Saariselkou a Kiilopää.
Inarské ráno2
Inarské ráno2


V Sodankylä přichází definitivní rozpad našeho společenství, ze kterého den po dni odpadají členové. Paavo, v euforii z představ, že již zítra bude objímat Kočenku a kamarády a pulitr Nymburské desítky, na mě řve několik posledních povzbudivých hesel a pokračuje busem dále do Rovaniemi. Já jsem najednou zcela sám a je to jako loni, chmury jsou definitivně v tahu a mě prostupuje rozechvění a odvaha se s tím poprat, neboť mě dnes čeká Kittilä, Enontekiö a kultovní noc v záhrabu.

Kartou platím lístek až do Enontekiö, nejprve mě ale bere taxibus do Kittilä. Zatahuje se a přechází studená fronta. Sněží, vše je šedé, mrazivé a depresivní. Taxibus mě vyhazuje před již zavřeným Matkahuoltem (autobusovou čekárnou, zde ve Finsku spojenou s kavárnou), do Enontekiö to jede za ľ hodiny. Přemýšlím, jestli je tu někde Anička na tom kursu švédštiny. Vleču pulk do snob hotelu Kittilä, kde mi zpruzená slečna točí ne moc dobrý Koff. Akumuluju do sebe teplo a pak mířím zpět na zastávku. Zebou mi nohy, do záhrabu bude třeba nasadit všechny ponožky, co mám. V radiu slibují v noci i celý příští den pro západní Laponsko –15C.  Večeřím inarské kuřecí stehno a zapíjím to siideri. V Muonio je zastávka na benzínce, kde je kahvila. Další káva. Přichází SMS od Michala Stanovskýho, že mám brousit pero na zejtřejší slavnosti a že asi klapne vysílání v Českém rozhlase, kde se mnou chtěj udělat interwiew. Teplota padá už na –8 a sněžení houstne. Tma.

Z Muonio už v celém autobuse skoro prázdno. Jedna Finka, páreček primitivních a uřvaných Němců, co asi budou v Enontekiö dělat sex and violence v hotelu, vypadá to na svatební cestu. Všímám si, že je tu o moc víc sněhu než v Koilliskaiře či dokonce na Inari, kde v lese na slunečných místech již prosvítalo borůvčí. Tady poctivej metr sněhu. V Palojoensuu na odbočce na Enontekiö/Koutakeino se kvalita silnice prudce horší, zaváto, řidička jede opatrně a pomalu. Příprava na záhrab, navlékám se do flísu, bundy, na hlavu kuklu a kulich, na ruce dvoje rukavice.

Ve 22:15 jsem na místě. S klidem buddhisty beru svůj pulk a mířím ven z osady. Asi po kilometru zalézám ze silnice po skútrovce do lesa. Chvilku hledám vhodné místo, pak nalézám obstojnou závěj. Pulkem v ní robím epesní záhrab, půl metru hlubokou jámu připomínající hrob. Na dno karimatku, spacák, do něj flísovou vložku, na nohy troje fusekle. Bágl přikrýt pulkem, zalízt rychle do spacáku, cigaretu, zavřít očka a nechat se pomalu zapadat tichým, nehmotným sněhem…

<<< x >>>