16. DEN – Sobota 27. 3. 2004

Poté, co se celý zakukluju a zakrývám hlavu před sněžením pulkem, daří se mi celkem v teple usnout. Asi tak od půl druhé začíná být kosa od země. Zdá se mi o Radovanovi Kuncovi, guru outdoorovém, jak spolu objevujeme nějaké prameny neznámé řeky. Psychoanalytik by řekl: „Vracíš se k pramenům, ke kořenům, hledáš čistotu. Co to je za řeku? A kdo je Radovan Kunc? Ty?"

Záhrab
Záhrab
Probouzím se v 5:15, můj záhrab je zpola zasněžen, spacák je celý promrzlý a mokrý. Je strašná zima! Vůbec se mi nechce ze spacáku, ale musím. Na telefonu SMS od Zity. Fotím záhrab a balím se. Z blízkého domu vylézá chlap, kecáme, přirovnává mě k nějakému polárníku Dominikovi, který pořád přespává po záhrabech. Domorodec mě posílá do hotelu Hetta, zkusit kávu. Hotel je sice otevřen, ale snobská recepční mě vyhazuje, že se káva podává jen hostům hotelu. Beru si aspoň prospekt Saami slavností, Marjjábeaivvit, Marianských dnů. Zjišťuji, že 2 km odsud na sever je místo, kde začnou ve 12 první akce, závody sobích spřežení a házení lasem.

Lávvo
Lávvo
Zde se nachází srub organizátorů. Dodávám si odvahy a lezu dovnitř. V předsíni sedí dvě starší Saami ženy, které vaří v obrovském hrnci snad půl soba a vyrábějí sendviče. Prosím je o kávu, říkám, kdo jsem. Příjemné je, že už o mě vědí, že jsem ten novinář, co o nich jde napsat reportáž. Dostávám zdarma kávu a sendvič a seznamuji se s hlavními organizátory, zejména se sympatickým mladíkem Jouni Näkkälä, oděném do nádherného a nákladného kroje. Dávám mu pár výtisků Severských listů, vizitku a ptám se aktivně na věci ohledně Mariánských slavností. Mám tu azyl, ve srubu, píšu první postřehy a nabíjím si telefon. Dělám žertovná fota venku, kde stojí už pravá lávva, Jouni v kroji mává nad hlavou velkou saamijskou vlajkou a volá: VIVE LA FRANCE!

Jouni
Jouni
Tyto slavnosti se konají dle tradice už z konce 14. století, kdy se Saami z oblasti scházeli nejprve v Rounale (dnes švédské Laponsko), později tady v Enontekiö na náboženské slavnosti. Marjjábeaivvit, Mariánské dny se setkání jmenuje proto, že 27.3. je ve finském kalendáři svátek Marji, Marie. Saami zde pokřtívali svoje děti, brali se, vozili sem své mrtvé, aby mohli být pohřbeni. Setkání mělo i podobu velkých trhů, kde Saami nabízeli své zboží a soby.

Za druhé světové války Němci vypálili místní kostel, což paradoxně obnovilo starou tradici. Saami opět se svými soby začali přicházet na místo se svými soby, vidět se se svými finskými přáteli i mezi sebou, neboť  rody kočovaly po rozsáhlých oblastech bez možnosti se jinak vídat. Mladí Saami zde začínají podstupovat biřmování.

V současnosti se stále Saami z oblasti v tuto dobu schází v Enontekiö. Navštěvuje se kostel, lidé ctí tradiční kroje. Akci doprovázejí kulturní a sportovní programy – koncerty tradičních joiků, divadlo, výstavy domorodé tvorby, utkání sobařů v hodu lasem, závody sobích spřežení na zamrzlém jezeře Ounasjärvi, hokejové zápasy, závody na běžkách.

Posledních 20 let setkání organizuje sdružení enontekiöských Saami, Johtti Sápmelahččat Ry. (šéfuje tomu právě veselý Jouni N.) Letos je na programu promítání filmu Kukuška, kde hraje Saami herečka Ánne-Kristine Jusso, joik koncerty, divadlo pro děti, soutěže v hodu lasem a závody sobích spřežení. Po večerech jsou taneční párty v hotelu Hetta.

Sobi
Sobi
Nechávám si pulk u srubu a mířím zpět do „centra". Přiznávám, že hlavním cílem je zakoupení cigaret. Navštěvuji místní středisko Metsähallitus (Tunturi-Lappi) a výsledkem je další káva, už jsem jich za ty dny vypil víc než normálně za půl roku. Pěstuji si slušný návyk. Znovu nesympatický hotel a konečně notně předražené Camelky. Cestou zpět si prohlížím obří ledový hrad. Na místě mě už vítá Jouni a sděluje, že mám VIP status na akci, dává mi kartu hosta, opravňující mě k volným vstupům na jednotlivé programy. Mezitím se tu sjíždí sobaři, s lasy a opratěmi. V ohradě, uvázání u kůlů, už nervózně přešlapují ti největší sobi, co jsem kdy viděl! Jsou to jistě „koně", ti nejsilnější samci určení k závodění ve spřežení. Diváctvo tvoří skoro výhradně Saami, jen jednou zaslechnu jakýsi nordický jazyk, asi norštinu. Ostatně je tu norská televize, frajírek s kamerou se chová jako správný novinář vlezle, já zůstávám nenápadný a skromný. Je strašná kosa, nechápu naprosto saami babičky v širokých sukních a tenkých spodkách. Teplota stále atakuje –15 C a pochmurně posněžívá. Závody v hodu lasem začínají až za 20 minut, takže drahá chvíle VIP tepla.

Lávvo 2
Lávvo 2
Prodírám se diváctvem, kolem lávv, kde se nabízejí tradiční výrobky, látky, nádherné kožené brašny a mošny. Mnojo, ale tolik euro už fakt nemám. Káva č. 4 dnešního dne, cigareta, mrznutí prstů. Naštěstí začíná první disciplína, hod lasem. Soutěží muži i ženy. Podstatou je odházet úspěšně sobařským lasem na kůl (představující sobí paroží) ze vzdálenosti 7-11 metrů (muži 11 – 15 metrů). Soutěží se na čas, nejlepší jdou do finále. Hlasatel v laponštině a pak ve finštině dokolečka opakuje jména a rodiště účastníků. Jsou tu sobaři i z norské strany hranice, třeba z Eirra či Koutakeina. Krásný pohled na mladé sobařky, jak zkušeným vrhem utahují smyčku kolem kůlu! Nejrychlejší mají hotovo za minutu, ti, co mají podobně jako já zmrzlé ruce, se na kolbišti trápí třeba deset minut.

Před koncem mužského finále chtě-nechtě musím dovnitř, zout boty a pomalu rozmrzat, pokud tu nechci bídně zhynout. Vítězka ženské soutěže houpe v náručí roční děcko a potemnělým srubem zní první tóny joiku. Kdo zazpívá mě?

Vrh sobařským lasem
Vrh sobařským lasem
Kosa je – a to i uvnitř srubu – takového kalibru, že musím ignorovat začátek závodů sobích spřežení a mrznout jen zpola uvnitř. Poprvé si uvědomuju, že jsem Čech, ač zimomilný, přesto uvyklý jiným teplotám ( ač Saami žena mi ráno řekla, že ve sněhu by nespala, ani kdyby jí platili). Volím tedy menší zlo a dělám dobře!

Uvnitř se totiž rozjíždí divadelní program pro děti. Představení vede drobná, intelektuálně vyhlížející saami černovláska odětá v koženém kroji. Je to prý slavná joikařka a kulturní hvězda oblasti, Ulla Pirtijärvi-Länsman. Vtahuje do své magie nejen děti, posedávající po lavicích, ale brzo i mě samotného. Vypráví, s výraznou mimikou, o chytání ryb, o záběru ryby, o sobí cestě tundrou, o slunci, jak přemůže každé ráno tmu, bojuje s větrem a unavené zas večer usíná. Laponština je co častěji prokládána nádherným joikem, co se proplétá slovy jako stuha tradičního kroje vlasy saami krásky. Tohle je joik, jeho podstata – vyjádření svých pocitů, co nejdou vyslovit, zpěvem, hlasovými modulacemi. Vyjádření, co nejde nakašírovat před turisty a zní jen a jen mezi saami lidem, ze kterých spadává bolest, zima a stres. Vidím to na dětech i na sobě, jak to funguje. Děti se přidávají, tančí, skákají, padají na zem co zabití medvědi či zmrzlí sobi. Ulla přechází do zpívaného příběhu o obrovi Stállu, zlém ale hloupém strašidlu saamijských dětí už od nepaměti. Děcka se nejprv bojí, ale poté, co je Stállu přelstěn, dupou do podlahy vítězné rytmy, až se celý srub otřásá.

Všude zní laponština, takže nerozumím ani slovo. Původně jsem myslel, že budu jedno velké ucho a budu si zapisovat, takto však musím překonávat ostych, oslovovat jednotlivé aktéry a finsky se jich ptát. Finština zde je cizí řečí, stejně jako když se cizinec ptá v Helsinkách na cestu anglicky – je mu ochotně odpovězeno, ale nepatří tam.

Joikem jsem unešen a ani už nemusím večer na koncert, protože tohle nebyl koncert – tohle bylo opravdové, protože pro děti. Takhle zněla dříve všechna saamijská lávva ze sobích kůží a gámme z rašeliny. Tohle byl dech Saami země, spontánní a prastarý.

Hodné a milé Sámi ženy, upoutány do kuchyně, mi opět zdarma nabízejí krmi, kterou musím ohodnotit! Jde o silný sobí vývar, ve kterém plave množství temněčerveného masa, brambor a všerůzné zeleniny. Tohle byl šamanský elixír, navracející starce z říše zemřelých! K tomu dostávám horkou brusinkovou šťávu. Ajajaj! Po vnitřní promrzlosti ani památky, žaludek zpívá děkovný joik. Mohu opět směle do kukly a kulicha a vyrazit na sobařské závody!

Závody jsou v plném proudu a jejich průběh se zdá být velmi dramatický. Sobař, ozbrojený krátkým bičem v ústech, si lehá na břicho na lyžiny saní a rukama se drží nízkých postranic, vepředu se vzpíná zapřažený sob. Soba drží dva pořadatelé s vypětím sil. Start! Sobař zařve a jeho zvíře vyráží nekontrolovatelně, jak smyslů zbavené, vpřed. Cílem je co nejrychleji objet asi kilometrový okruh po zamrzlém jezeře. První sobař za smíchu četného publika přelétává hned po pár metrech hlavou napřed sobí ohradu. Druhý sobař končí podobně. Napadá mě, že bude asi dost těžké si pořídit „cílovou fotografii".
Sobí závody
Sobí závody
Až třetí „žokej" svého soba kočíruje. Řve na něj cosi syrovou laponštinou a práská mu nad ušima bičem, saní se drží jen jednou rukou. Sob letí vpřed a za jásotu lidí se vřítí s nákladem do cíle. A jistě by rád pokračoval mnohem dál.

Kouzelné účinky polévky vyprchávají brzo. Na jezeře končí program a já při vědomí zmrzlého spacáku jdu řešit ubytování. Na snob hotel není ani pomyšlení, tedy ono by bylo, ale ona divná ženská v recepci si mě měří jako bezdomovce a když se drze oháním svou VIP kartou, dlouho něco řeší a pak vyhazuje nabídku padesátiprocentní slevy. Bohužel, plná cena zde čítá neskutečných 160 euro!! S povislým ksichtem zpět do zimy, rychle se smiřuju s další vizí záhrabu.

Zapřažen do pulku jako sob mířím skrz Enontekiö vytrvale na jih. Vůbec to tu není finské, všude saami vlajky a krajina otevřená, drsná. Žádné Suomi Lappi, mnohem víc vidda, pláň, kde leží třeba Koutakeino či Karašjohka. Je ještě světlo a tak hledám hospodu, kde by se dalo u kávy a piva vyčkat do tmy a pak se jít zahrabat. Na samém konci města, před benzínkou s otevřenou kavárnou vidím opuštěně vypadající komplex chatiček, na recepci se píše něco o 15-35 eurech. Místní chatky mají pěkné verandy, jako stvořené k přespání pro homelessáka jako já. Pohybuje se zde muž na skútru, jehož oslovuji. Instinkt neklame, je to správce. Bohužel oblast je uzavřená, říká mi však, že o kousek dál, za řekou, je další chatičkový kemp, co je určitě otevřený. Když prý nepotřebuju komfort, něco levného dostanu.

Jsem úspěšný, u příjemného chlapíka fasuju za 15 euro malinký tatraneček pro dva. Uvnitř je elektrické topení i dvouvařič. Naproti hned sprchy a WC. Skromný, ale nejlepší, začínám se těšit na osamocený večer. Rychle do obchodu pro 3 Karhu a plechovku sobího masa. Sprcha, vydatná večeře, pivo, naprosto durch spacák se bude na topení sušit celou noc. Protože jsem dnes pěkně prostyd a pobolívá mě hlava, děkuju všem saami bohům za střechu nad hlavou, sucho a teplo. Vzhledem ke stavu spacáku by byl dnes záhrab dost na morál. Jdu spát brzo.

<<< x >>>