17. DEN – Neděle 28. 3. 2004

Věci se komplikují hned od časného rána. Mění se čas, vstávám v obvyklých 5:10 a je už ale vlastně 6:10. Po pár minutách přichází špatná zpráva od Aničky. Je v Rovaniemi, má horečku jak pes, do Kittilä nemůže a neví, zda zvládne setkání. Takže bus až do Rovaniemi a možná už dnes večer do Helsinek. Drtím mezi zuby tiché Perkele!, ale za chvíli se vrací obvyklá pohoda. Už zas fantazíruju, jak pojedu někam na jih Finska k moři podniknout nějakej zajímavej záhrab. Spacák už totiž je jen navlhlej - a to ležel celou noc na topení… Venku zas napadlo sněhu, pokec se správcem, oteplení je výrazné, mínus 3C.

Prvotní bolest v krku a těžká hlava brzo mizí. Válím se v chatce, přebaluju pulk a vzorně šúruju interiéry, neb jsem za nocleh fakt vděčnej. V poledne valím do centra na bus. Na zastávce si fotím raritku – po rušné ulici mezi moderními auty frčí sobí potah. Saamieatnan. Beru taxibus do Palojoensuu, tam přesedám do řádného busu Tromsö/Rovaniemi.

Cesta je pěkná a rychle ubíhá. Míjím moderní lyžařská střediska (Levi, Muonio) i zapadlé vesničky. Veliká řeka dělí Finsko a Švédsko, názvy osad zůstávají dlouho Saami. Ve světle slunce žasnu nad parádním pohořím Pallastunturi. Hodinu před Rovaniemi píšu Aničce, že jsem za hoďku tam a ať se mi ozve, jak to vidí.

Rovaniemské nádraží, mobil mlčí, Anička nikde. Posmutněle saju pivo a rozhoduju se vzít vlak v 18:35 na jih. Píše Zita. Volaná srdce jsou dočasně nedostupná (bratři Ebeni). Začínám bejt celkem nasranej na osud. Sotva se vlak rozjíždí, píše Anička. Už je jí líp a že je prej blbá, protože nestihla odepsat. Musela do práce, provádět grónské Inuity (u nás se říká Eskymáci) Padá na mě zmar a obrovské chmury. Odpovídám, jak mě to mrzí a že ji zvu v létě do Čech. Následuje akce, kdy si mě i finští mobiloví maniaci dost ohromeně měří. Telefon pípá každou chvíli, při níž ani Eurotel nestačí odečítat 34,60 za 3 GO SMS. Zprávy nabývají na srdceryvnosti. V asi 10. textovce padá od Aničky návrh, abych se ještě vrátil. Nemusím se dlouho rozmýšlet a žádám ji o zjištění vlaků. Hyvää, když vylezu hned v Kemi, za hodinu mi jede poslední express zpátky, v Roi v 23h. Anička mě ujišťuje, že obávaný fenomén, jistý Vodoskřet, její bývalý přítel, nic neví. Tento člověk se minul povoláním, jak vím už od zimy, měl být herec a na Vinohradech dávat toho šaška jak uškrtil Desdemonu.

Do textové smršti přichází SMS od Paava. Boha!jemu i Zitě ČSA ztratily bágly! To jsou věci…Vlak do Rovaniemi je plný finských vojáků a ba co hůř, skinheadů. Z WC vím, že vypadám jako arabskej hipik, splihlý vlasy, zarostlej jak Usáma, pleť ošlehaná větrem a polárním sluncem. Puukko držím v pohotovosti. Co se týče Aničky, píše, že můj příjezd se proflákl Vodoskřetovi. Ten cvok v žárlivém opojení radši nabídl – ale jen na 1 noc! – pak ať táhnu do pekel – svůj kolejní byt, rozhodl se navštívit Aničku a pravděpodobně strávit noc v záhrabu před jejím barákem. Dobrej zevl! Ale já jsem v klidu, těším se totiž na zejtřek s Aničkou, návštěvu rovaniemský univerzity převlečenej za Inuitu, odpoledne bůhvíkde…večer u ní? Kerouacovskej pocit. Co bude za další zatáčkou?

V jedenáct bez úhony opět v Rovaniemi na nádraží. Po krátkém, ale typickém zmatku setkání s Aničkou. Panečku, holka nám za rok ještě zkrásněla! Celkem bez problémů zapomínám na minulé peripetie v boji se životem. Vměstnáváme lyže do auta a pulk do kufru a za stálého toku Aniččiny řeči míříme na kolejní byt Vodoskřeta.

Historické setkání ve dveřích bytu, ona postava, tak nenáviděná ve snech…Jsem celkem divák. Proti mně stojí chlap jak hora buranského vzhledu, Fin jak poleno z dvousetletý borovice. Šance na vítězství v přímém pěstním či puukko souboji nevidím reálné a tak volím úskočnou a nenápadnou taktiku, hraju nesmělého slušňáčka.
Vodoskřet špatně skrývá nasranost. Maskuje se uboze za zdvořilostní hábit, mektá něco o finské pohostinnosti, ale nežeru mu to. Anička je nervózní a hází grify, jaké ženy v podobných situacích házívají. Odvádí Vodoskřeta pryč a mě začíná veget. Důkladná sprcha a mytí hlavy, zásoby na cestu do žaludku… Přemýšlím jen, jak Anička vykličkuje ze situace, kdy se ví, že jedu z Laponska a přitom za ní přijíždím z jižnějšího Kemi. Snad ten blbeček zachová zbytky soudnosti.

<<< x >>>