18. DEN – Pondělí 29. 3. 2004

Být tak finský student! Takovou „kolej" mít tak mě vod škamen vynesou nohama napřed…Velkej pokoj, malej koutek na počítač, sociálka, kuřáckej balkon. Jediné, co hyzdí interiéry, jsou armádní artefakty, kterými Vodoskřet dává najevo, co je zač. Za sklem jeho vojenská knížka, na zdi metály a černej baret, kde pišou, že pán byl cvičitelem válečnejch psů. Už se bojim (ale fakt!) Vlezl jsem lvovi do držky a je třeba zachovat obezřetnost!

Dělám si kávu a píše Anička, že mě vyzvedne v 9:15. Můžu si tak zašít kalhoty, které prdly už na Porttikoski přesně tam, kde nemají a za díru se zde stydím víc, než někde mezi Jyrkkävaarou a Sarviojou. Stíhám navíc u V. umejt nádobí, vím totiž, že ho to nasere, zvláště když připojím sarkasticky děkovný dopis. Při mytí slušná sranda. Vodoskřet vlastní hrnek svého znamení Štír. (Babi promiň, jseš výjimka, ale Střelec a Štír dohromady…) Zde , na hrnečku, stojí vyjmenované typické vlastnosti onoho obdivuhodného znamení:

  • Vůdce pelotonu
  • Dbá o sebe
  • Věrný přítel
  • Postará se o domácnost
Co bych si asi dal na hrnek já?
Riku:
  • Zákeřná krysa na chvostu pole
  • Myslí jen na sebe, však nedbá o sebe
  • Za eurocent zradí bratra
  • Nepraktický, těkavý, doma všude!
Anička si to přihasila o 1/4 hodiny pozdě, patřičně nervózní z Inuitů a zdá se i ze mě. Výrazně ji pobavilo, že s sebou na univerzitu beru lyže. Nojo, to jsem je měl nechat Vodoskřetovi věnem?! Smějeme se celou cestu, u školy mě vyhazuje a jede na hostel pro gronskou deputaci. Samozřejmě že s lyžema není žádný problém, dávám je do šatny a čekám ve formě. Škola je moderní a působí dost akademicky, celkem bych si tu nějaké to studium i dal.

Doráží krásná saami holka obklopená Eskymáky a jde se na věc. Fařím se klasicky ke skupině a začíná prohlídka univerzity. Pro mě začíná úžasně – jdeme na film o joiku a Saami kultuře. Co se tam povídá a ukazuje, to mi mluví z duše – joik jde ze srdce a z duše a lze jím vyjádřit své pocity a příběhy, co prožíváme. Z plátna taky mluví koutakeinský noid, co si všude sebou po svých cestách světem bere svůj kouzelnej buben, aby nikdy nebyl sám. Dobrej tip pro příště! Tiše si tedy joikuju a po očku pozoruju Aničku, moc se mi líbí.

Film končí a následuje již ne tak výživná prohlídka univerzity, jsem přivěšen za Inuity a cítím se lehce jako vocas. Radši se odpojuju a pokud jsem rozuměl Aniččině překotné řeči, sejdeme se v menze.

Na místě působím patřičný rozruch. Mám hlad a tak se mísím mezi študáky u velikého pultu. Když však vidím nabízené blevajzy, nakládám si na talíř kopu rýže. Cena 85 centů. Všichni na mě zírají. Anička nikde a tak ještě káva a kobliha, ať nejsem za socku. Jdu ven na cigáro. U Aniččina auta 2 Inuiti, zářez do pažby, neboť s nima zapřádám řeč. Myslej si, že jsem z Rovaniemi. Kéž by… Ale znaj Čechy i Prahu, jsou to vzdělanci, žádný tuleňáři, jak v Čechách asi vládne povědomí. Posílám po nich vzkaz, že ve 3 před školou. Lyžovat nemůžu, boty jsou v pulku a ten v kufru, tak aspoň procházka, město za školou pomalu končí. Na ptačí věži (posed) zase jehlu a nit, když tu píše Anička, že už má volno. Scházíme se, začíná okružní jízda po Rovaniemi a okolí a výbornej pokec. Anička je fakt výborná, veselá, milá, šibalská, pořád někam spěchající. Jsem docela hotovej.

Nemůžeme se furt rozhodnout, co dělat, tak nakonec končíme v Arktiktalo v knihovnický kavárně, půjčujeme saami noviny Áššu z Koutakeina, aby mi vypsala nějaký novinky ze Saamieatnanu pro Severský listy. Medím si, ale ne dlouho. Venku zjišťujeme, že nás sleduje Vodoskřet. Máme z toho slušnou srandu, nevím tedy jak ona, ale smějeme se oba. Říká, že to zkouší pochopit, na jednu stranu, ale že to moc nejde. Povídá mi o tom vztahu a já taky plácám o svejch koilliskairskejch chimérách, celkem pokec o životě.

Domluva zní, že mě teď hodí na Ounasvaaru, zalesněnej vrch za městem, když jsem ten přírodní člověk, ať se projdu lesem, že má zase práci, ale v 6 mě vyzvedne. V. je stále za námi. Díval se asi blbě na Bonda, neboť je dost nápadnej. Chvilku vidět, chvilku nevidět. Na místě v lese jí říkám, že bych rád udělal její fotku, ale nejde to, neboť Vodoskřetovo auto se nenápadně otáčí na parkovišti. Mizím v lese. Ten vůl nás sleduje už 3 hodiny.

Razím po 4 kilometrové naučné stezce, hlubočákem osamocen. V půlce cesty série textovek. Vodoskřet na Aničku brutálně uhodil, že neexistuje, abych u něj hnil druhou noc. Poté, co mu řekla, že jsem u ní, se prý strašně našňup a začal řvát, že mě strašně nenávidí!

Rozhoduju se to nehrotit a večer vyvalit do Helsinek. Taktický ústup. Nedá se svítit, začíná to tu být o držku a hlavně nechci, aby Anička měla další problémy i kvůli tomu, že bych přechrup v hostelu, a „vopruzoval" tady ještě den. Vím, že mi uteče slibovaný dopolední joik koncert, ale pocit morálního vítěze taky není špatnej. Joikovat si budu sám! Jen se modlím aby to hovado Aničku nezmlátilo a já ho nemusel zabít. 25 let ve finskym kriminále strávit nechci, propadla by mi letenka domů a vůbec, to se nedělá.

A.píše, že mi ještě udělá jídlo před cestou. To víš, frajere…Kde budeš, až přijede do Čech? Nemáš práci, jseš zevl a roura a já se s tebou nebudu špinit.

Sámi dívka
Sámi dívka
Vyzvednut v lese, fotíme se navzájem a je to pohodička. Vtipkujeme na známé téma, říká, že mu neměla o mě říkat, ale to si myslím udělala dobře, ta trubka by nás stejně vyčuchala a pak by asi došlo na puukka! Jedeme do Aniččina vyvoněnýho bytu na kraji města na tu večeři. Mno líbí se mi tam. Né jako u Juha ve squattu, tý voso…

Večeře, kávice, pak prohlížím její fotky – věk jí rozhodně jde k duhu – zase scénka – válečnej pes sedí v autě před barákem a čumí do oken! Ale pohodici už nenaruší nic. Jen neúprosnej čas. Symbolicky se krásnej jarní den mění ve sněhovou vánici. Objetí na nádraží, slib dalšího setkání. Mnojo.

Stojim jak kůl v plotě, ale medim si, v pokladně zjišťuju, že lůžko do Helsinek stojí jen 11 euro, tak to není co řešit, nechce se mi se válet jako socka na sedačce, cesta bude dlouhá a den takhle nechci završit. Ubytovávám se v prázdném kupé pro 3, kde jsou regulérní postele a umyvadlo a hlavně nikdo další! Stíhám ještě do nádražky pro Kultici a na cestu černýho Kozla, ať se mi dobře joikuje! Píšu ještě Juhovi, že zejtra v Espoo. Nostalgie. Laponsko mi zas utíká skrz prsty.

<<< x >>>