19. DEN – Úterý 30. 3. 2004

Jedenáct euro vskutku stálo za investici! Luxus na kolečkách, nikdy jsem nejel lůžákem od Čekej Debile! (českých drah) ale představuju si takový ty lágr nosítka co dávaj lidem, kterým třeba povodně vezmou barák, do tělocvičen. V kupéčku jsem byl sám a Saam(i), vyspinkanej jak kotě, ráno káva a dvě sladké pully v pojízdné restauraci.

Dosti se mi stejská po Aničce, ale věřím, že to brzo přejde. Nevim proč, ale děsně mě to táhne do Jeseníků, na Šerák, Vozku, k Dopitovi na Růžek… doufám, že doma už je jaro a brzo budu moci vyrazit…"na horách taje sníh a voda je divoká a krásná jako ty" (Priessnitz) to si zpívám, když už valím městem na bus do Espoo. V Helsinkách už taky klepe jaro nesměle na dveře, krámy jsou vyzdobeny velikonočními artefakty a pod sněhem už vykukuje holá zem. „Jaro jaro bláznivý, házíš kytky do vody jako každý rok". (P.)

V Torre není Juho, ale aspoň Elina, bouřlivě se vítáme a ještě než odejde do práce, kecáme o životě. Kurva, jak už je dávno moje běžkařské satori v Koilliskaiře, jak daleko jsou lehce sešikmené Aniččiny oči! Což je však naprosto klíčové, Elina mi věnuje pořádnou jehlu a dlouhou pevnou modrou nit a já pečlivě, poctivě a nadvakrát prošívám tu nechutnou obří díru v gatích, která se mi naposled obnovila asi 10 metrů před Torre. (Ctěným čtenářkám předesílám, že pod kalhotama nosím černé termospodky Moira, takže žádná erotika, bejby!) Kolikrát jsem ale kurnik během výpravy tu díru zašíval na naprosto nemožných místech (u Aničky v autě za jízdy, na ptačí věži v Roi, na běžkařské stopě na Ounasvaaře, u Vodoskřeta na WC…)

V Torre je jen veganka z Toronta, nudnej pokec, anglina mi dělá problémy. Provokativně jdu do krámu pro párky a pivo a pořádně se živím. Pak se vyvaluju na houpačku do nesmělého jarního sluníčka a dlouho hovořím sám se sebou o životě. Línej jak Tuba Valia…

Přemejšlim o babách. Je mi jasný, že do Čech se opět vrátím se statusem svobodného mládence. Věštby bab z práce se tedy nevyplnily, ač k tomu nebylo daleko. …a hodlám se upnout na práci, kapelu a literárně-žurnalistickou činnost pro Severský listy. Vzpomínek na A. se asi těžko zbavím, zvláště když jen ona tak umí zasáhnout, když jsem nejvíc v háji…

V půl třetí vyrážím na finální rozlučku s lesem. Hned za Torre se prostírá divoký smrkový prales, který si durch procházím, dolézám až do Espoo-centrum, kde si dávám v zahuleném pajzlu pivo a šlapu zpátky. Sluníčko mě hladí po hlavě a vábí mě – nikam nejezdi, tady je ti líp! Ále vždyť ty jseš stejný jak tady, tak v Práglu…nezlob se, zejtra jedu.

„Doma" je už Elina a starý brach Antti, můj první Fin. Posloucháme Anttiho kapelu a kecáme o přírodě. Je to furt milej citlivej chlapík, se kterým si rozumím. Pak doráží Juho. Do krámu pro 2 kousky, aromaterapie. Vládne „raukkea" nálada, trošku chmury z odjezdu, nesnáším moc loučení, ale jdu do toho. Spím v temné kobce nahoře, budíček v 5:00.

<<< x >>>