2. DEN – Sobota 13. 3. 2004

Vstávám brzo, ale kvůli kocovině jsem značně neakční, má konverzace ve finštině postrádá ten správný náboj. Zbytek výpravy se probouzí po 9. hodině a po neplodném zevlování v zabordeleném pokoji se vydáváme na procházku. Procházka vede do místní samoobsluhy. Nakupujeme párky (a doufáme, že vegance z Toronta z toho houkne a odvezou jí kam patří – na psychiatrii), bagety a koblížky. Před krámem nás oslovuje drsně vyhlížející Fin v kocovině, zda bychom mu nepohlídali kolo, než si nakoupí alkohol na další přežití. Následuje asi půlhodinová konverzace na všemožná témata. Týpek velmi nenávidí město TURKU, protože je z Helsinek, jehož obyvatelé žárlí na to, že Turku bylo dřív hlavním městem. Neuvěřitelně se vyzná v hokeji, rozebíráme československý hokej ze 70.let .

Po návratu a konzumaci masa ve svatostánku vegetarianismu a veganismu se válíme nad mapou na pokoji a plánujeme trasu. Ta by měla vést ze základny v Kiilopää směrem na východ k ruským hranicím a okruhem zpět. Poté nás Juho s Elinou vyzývají, zda bychom s nimi nešli do Helsinek do restaurace. Se strašně těžkými a neforemnými bágly, objekty našeho proklínání, míříme na autobus a do hlavního města. První levná restaurace je plná, tak jdeme na nádraží a necháváme v úschovně bágly, pulky a lyže. Procházka po Helsinkách zahrnuje i pochod přes zamrzlý záliv moře. Nakonec kotvíme v malajské restauraci na jídlo. Následuje rozloučení s Juhem a Elinou a návrat na nádraží. Katu v bulimickém záchvatu vede útok na místní obchody se sladkostmi, Paavo , ohánějící se nekonečným seznamem adres (Paavon osoite-luettelo) zase posedlý „čumkartami" , které musí povinně rozeslat –nejlépe v jeden den- široce rozvětvené rodině a síti kamarádů. Riku má šetřivou, nekupuje si nic. Paavo uráží Katu, když ji sleduje, jak se vrací s další horou koblih: „To není tak strašný, znám jednu rouru z Nymburka a ta toho sežere eště víc než VONA…" Katu to ale slyší. Paavovi se nedaří situaci příliš uklidnit: „Hale to já myslel v dobrým, šak se do tebe toho tolik vejde, na takový žraní máš postavu…" Ti dva se hledali, až se našli, začíná se vytvářet pevná aliance, které přezdívám „Mladé pušky".

Ve vlaku dvě pivka, Paavo baví společnost groteskními historkami ohledně neschopnosti úředníků České spořitelny. (Paavovi „favorité" jsou totiž České dráhy, Česká spořitelna a Český Telecom, s nímž se s ním mj. plně ztotožňuji a přidávám též mobilního operátora OSKAR, jež vyžaduje roamingovou zálohu 5 buřtů, ač topíš faktury včas a v plné výši…)

V Tampere usínám, o půlnoci v Seinäjoki vyhlížím Zitu. Ta se dostavuje s ustaraným výrazem. Nejprve sděluje, že má 20-ti kilový bágl, na což PPP reaguje: „Džentlmenství skončilo v propadlišti dějin! Nikomu nevemu do pulku ani sušenku!" a poté vytahuje z kapsy email od jejího finského kamaráda, který jí sděluje, že námi vybraná trasa nebude sjízdná, neboť mezi Porttikoski a Jyrkkävaarou nejezdí žádné skútry ochránců parku a je tudíž třeba se prodírat hlubočákem. Termín je prý extrémně špatně zvolen, neboť bývá ošklivo a sníh neumrzlý, prachový, hluboký a neprůchodný (tzv. umpihankea). Trasa, námi naplánovaná na 11-12 dní prý zabere 3 týdny. Atd. Jen kroutím hlavou a jdu spát, v hlubokém odporu, jak by řekl PPP.

Klíčové hlášky dne: „Ty máš na to žraní postavu!" (PPP) „Neznám bolest – mám cyklospacák" (Katu), „Trasa, kudy chceme jet, je úplná blbost!" (Zita) „Jsem v odporu!" (Riku)

<<< x >>>