3. DEN – Neděle 14. 3. 2004

Ranní káva a sladká pulla ve vlaku, před Rovaniemi se probouzí Mladé pušky. Zita je kdesi na druhém konci vlaku, má zaplacené lůžko. Je ošklivo, mlhavo a šedo, krajina přesto ve mně vzbuzuje silnou euforii – holé zakrslé břízy, rudý pás jasné oblohy za úsvitu u obzoru.
V Rovaniemi vidíme, že Zita nekecá, jejích 159 cm se cele skrývá za obrovitým báglem. Je mi jasné, že můj pulk o něco ztěžkne, říkám si však Neva, bude mít aspoň lepší stabilitu (což je velmi zcestná úvaha). Ihned přestup do autobusu Rovaniemi-Ivalo, cesta do Kiilopää (350 km) stojí 35,80 euro. Po cestě vyhlížíme soby a skútrové cesty v lesích, v Sodankylä dáváme kávu. Katu odchází na WC, svěřuje Paavovi na hlídání všechny své doklady a peníze. Paavo nepřítomně přikyvuje a po chvíli v klidu opouští kavárnu a zalézá do busu – všechny Katu-cennosti s klidem Nymburana zanechává na stole…naštěstí historka končí happyendem, Finsko je poctivá země. Zita vypráví příhody o svém 3 letém synovci, který má na svůj věk pravda zvláštní starosti : „Teto, jak vypadám?" Takže novej Beckham asi…
Jsem asi jako jediný plný ryzího, na mě velmi nezvyklého optimismu. V Kiilopää začíná obrovský chaos
A nastal chaos...
A nastal chaos...
– přebalování báglů, voskování skluznic, instalace pulků – upevňování táhel. Se Zitou jdu navíc za místním „divočinářem" – chlapíkem od Metsähallitusu, který šéfuje v zimě půjčovnu a ski servis, ohledně naší trasy. Děláme trochu blbý, což se vyplácí. Divočinář dí, že by se po zamrzlé řece Suomujoki mělo dojet na Snellmaninmaju (chata 10 km od ruských hranic) a odsud po řece Muorravaaranjoki na srub Jyrkkävaara. Zitin kamarád byl asi příliš opatrný. Ochotný Fin pořád někam volá, jediné, co prý nedoporučuje, je cesta hlubočákem z Jyrkkävaary na Kiertämäjärvi. Jeden km hlubočákem je prý náročnější než 10 km na skútrovce.
Nahlašujeme naši výpravu pro případ problémů na recepci střediska, vážíme bágly po přebalu (Katu 16 kg, Zita 19 kg, Paavo 21 kg, Riku 25 kg), nasazujeme lyže, nahazujeme bágly, zapřaháme pulky a vyrážíme. Směr krpál tunturi Kiilopää. Nejlepší volume má Katu, jež opravdu nezná na lyžích bolest! Vesele bruslí v prudkém stoupání. Já se držím v závěsu, Paava posedl poprvé pan Podklouz a Zita nadává na tíhu báglu, jež paralyzuje její esoterickou postavu. Vyfrézovaná stopa, spousta snob běžkařů nalehko. Ve sjezdu mám první výrazné problémy s pulkem. Naložil jsem špatně, těžiště je mimo pulk, takže se pořád převrací, gumicuky jsou volný a navíc se trhají!
Gumicukový kolaps
Gumicukový kolaps
.„Downhill" si tedy neužívám. Dole ještě „hrdinně" nabízím Zitě, že jí od zítra potáhnu těžké věci. Odbočujeme doprava, směr päivätupa (denní srub) Rautulampi. Je krásně, v bezlesé tundře je pěkně vyfoukaný zmrzlý sníh, takže rychle postupujeme vpřed. Potom ovšem začínají průsmyky v horách nahoru-dolů, opět mám spoustu převratů a navíc ztrácím obal na lyže a karimatku, což naštěstí neuniká Mladým puškám. Přede mnou najednou zamrzlé jezero Rautulampi v pustých zlověstných horách a skrovný sroubek bez pryčen, zato s lavicemi a kamny.

Děláme dřevo, topíme (aby nám v noci Katu nezmrzla), studená večeře se sušeným masem a chlebem. Rum. Paavo mi spravuje a utahuje gumicuky, poté dělám se Zitou velkou rošádu věcí – ona mi bere rozlohou velikánský, ale lehký spacák a já jí těžké věci – tašku s jídlem, boty, obrovský – a navíc rozbitý – foťák. Odhaduju tíhu svého pulku na 28 kg.
Rautulampi
Rautulampi


Bohužel večer doráží 3 Finové- intelektuálové. Musíme se uskromnit, ale Finové jdou spát na zem, my okupujeme lavice. Polární záře ani h…, je zataženo. Finové asi do 2 h ráno kecají, rozebírají intelektuální témata. Štvou mě, ale daleko horší je, když konečně usínají – neboť šíleně chrápou. Já osobně ovšem dostávám zase fobii ze tmy a strašně řvu. Naštěstí je vedle mě Zita, která mě uklidňuje, poněkud jemnějším způsobem než kdysi PPP („Když bude Riku zase řvát, profackuj ho, kdyby to nepomáhalo, tak ho trochu vem pod krkem a volej na něj Drž hubu, vole!)

Lyžmo: Tunturikeskus Kiilopää – PT Rautulampi – 12 km

<<< x >>>