4. DEN – Pondělí 15.3.2004

Ráno si Katu stěžuje na výraznou zimu, po vyhasnutí kamen tupou opravdu silně profukuje. Rautulampi je navíc extrémně nehostinné místo, v tundrových ledových horách fičí ledový severák. Navíc sněží, což je špatné jak na skluz, tak na sledování staré skútrové stopy na Lankojärvi (8 km odsud, už na řece Suomujoki). Snídaně (Pušky jedou ve vločkách, my staří lvi suchary a maso), naložení pulků a můj pokus nabrat starou skútrovku. Vtu se objevují dva sněžné skútry Metsähallitusu naložené dřevem. Dáváme řeč – jedou dnes na Lankojärvi a Porttikoski (náš směr), takže nám protáhnou cestu. Deníčku, je to sice duchovně nízké, ale přiznáváme, že jsme kývli na nabídku skútrařů, že nám naloží batožinu na své saně a odvezou na Lankojärvi (první tupa při cestě).

Hezky nalehko si sjíždíme sjezdem na Lankojärvi a obdivujeme čistotu a klid přírody. Když píchneš hůlkou do hlubočáku, v díře se objeví modré světlo. PPP si málem slušně rozbíjí hubu, když pozdě zahlédne dřevěný nezasněžený můstek přes potok. Na Lankojärvi první, obdivuju obrovské iglú (ve kterém je pravda dobře teplo!)
Iglú
Iglú
Slézáme se, sedáme do tupy na krátký odpočinek, vyplněný konzumací čokolády „Sudetská pečeť" a pitím nedobrého čaje „Kašel-Průdušky", který prý naše Katu pro tuto příležitost syslí ve Finsku již od léta, kdy do této dobré země odjela. Po prvním ochutnání si spíš myslím, že nejde o žádné syslení, ale o prostý fakt, že hnusná chuť tohoto „čaje" prostě determinuje fakt, že na něj dojde až poté, co jeden umírá žízní. A to není denně.

Nakládáme pulky. Můj se strašně převrací, Zita se poprvé projevuje jako kámoška, neboť mi pomáhá pulk přenaložit a líp upevnit. Mladé pušky vepředu, skútrovka vede chvílema po zamrzlém jezeře/řece, což je dobré na jízdu, ale bojíme se v nezkušenosti proboření, chvílema lesem, což je strašná prasárna na terén. Pušky nám ujíždějí, neboť nás trápí pan Podklouz. Zita vytahuje svůj vosk „sádlo". Poněkud to však s mázou přeháníme a pana Podklouze střídá ještě protivnější společnice – paní Lepička. Skoro se nemůžeme hnout z místa, obrovské nášlapy sněhu na skluznici. Asi v půlce cesty na Porttikoski se mi v jednom brutálním výstupu daří si vyhodit operované koleno. Znám bolest, Zita mě konejší slivovicí. Hovoříme o životě a obdivujeme výpravu protijedoucích Finů, vybavenou dlouhými a širokými telemarkovými lyžemi (metsäsukset) do hlubočáku. Pulk tak zlobí, že musím vypřáhnout a naložit zátěž na záda, což je strašnej vopruz. 5 km na Porttikoski je strašná řehole, nahlas uvažujeme, že další výpravy budou vždy jen v létě a nejdál na Slovensko. 3/4 h po Puškách Lvi doráží k tupě Porttikoski na břehu Suomujoki.
Porttikoski
Porttikoski
Jsou zde „naši" skútraři, Zita hází na posledním metru únavou ukázkovou hubu. Pokec se skútraři, praní ponožek a propocených svršků, Paavo poskytuje další gumicukové lano a já vymýšlím jak předislokovat náklad, aby se pulk přestal převracet. Katu dělá na lyžích průzkumnou výpravu ohledně zítřejší trasy.

Se Zitou zabavujeme finsky psanou pohádku Lammenhaltijatar (Jezerní vládkyně), že ji budeme našim adoptivním dětem, mladým puštičkám číst na dobrou noc.

Večer na přání výpravy věnuji spojení se Saami božstvy, kvůli ovlivnění počasí. Vracím se do tupy s těmito poznatky z výletu do onoho světa: „Zítřek bude strašná řehole, ale pak se počasí zlepší!" No zatím je fakt děsně, je nad nulou a vytrvale padá mokrý sníh.

Po večeři Paavo oslňuje svými historickými, politologickými a psychoterapeutickými znalostmi. V rámci odlehčení svého pulku Paavo vytahuje litrovku Božkova. Za minimální pomoci žen likvidujeme v podobě grogu celou polovinu jeho alkoholových zásob. Paavo se nám opil.

Lyžmo: PT Rautulampi – AT/VT Lankojärvi – AT Porttikoski – 13 km

<<< x >>>