5. DEN – Úterý 16. 3. 2004

Zasněženo
Zasněženo
Paavo ráno hlásí slušnou kocovinu. Já jdu ven definitivně vyřešit situaci s pulkem. Krizovost dne pro mne se projevuje ihned – poté, co se snažím narvat bágl napevno na dno pulku, ozývá se zlověstné zapraskání v palci mé pravé ruky. Prst visí v nepřirozeném úhlu a opět znám strašnou bolest. Leduju, nasazuju rukavice a jdu si postěžovat výpravě. Volume extrémně vlevo. Pulk se nicméně zdá konečně dobře naložen. Stále padá sníh s deštěm a je nad nulou. Zkoušíme nabrat směr, ale pan Podklouz je tak dominantní, že se vůbec nemůžeme hnout ani na rovině. Paavo vytahuje neoblíbený červený klistr. Podklouz mizí v propadlišti dějin, opět však vystřídán velmi při chuti jsoucí paní Lepičkou. Přesto je to však lepší, nemá to nic společného s jízdou, ale aspoň jdeme vpřed. Navíc musím pravou hůlku držet ukazovákem a prostředníkem, ponivadž palec hrozně bolí.

Siikauopaju
Siikauopaju
Katu se projevuje jako hrdinská bojovnice s hlubočákem. Neohroženě s báglem na zádech proráží stopu v hlubokém mokrém sněhu, chvíli po řece, chvíli lesem. Paavo sundává klistr, neboť má obří nášlapy. Zitě to začíná dokonce i jet, já se trápím s nášlapy a vlastní psychikou. U brutálního sjezdu na řeku zjišťujeme, že jsme za 3 hodiny ujeli jen 4 kilometry! Dovnitř mě se pomalu vkrádá zoufalství. Počítám, že tímto tempem dnešní porci kilometrů dojedeme až ve 21 h večer! Po cestě je sice přístřešek, ale kvůli Katu-cyklospacáku je tam záhrab vyloučen. Za sobím plotem, jež klasicky překonáváme podlezem pod břevny, bloudíme. Chytá mě hysterie, navrhuju to kvůli počasí a riziku, že nedojedeme, otočit zpět na Porttikoski. Mladé pušky mě strašně vysmějí, já přes řeku něco řvu o nezodpovědnosti a infantilní potřebě si dokazovat za každou cenu své síly. Zita na mě čeká a po cestě dál mi říká, že jsem měl asi pravdu, že mladý trochu blbnou. POZN.KOREKTORKY: (to já jenom, aby ses necítil tak sám ve svém utrpení) Ale nezbývá než jet dál. Nejkrizovější moment přichází na místě, jehož název nezapomenu – SIIKAUOPAJU. Bloudíme zde ve slepých ramenech a časový skluz se prohlubuje. Nezbývá než vypřáhnout a přebrodit řeku! Cesta dál je navíc nejasná. Jsem v hluboké depresi, která rodí klíčovou hlášku výpravy: „VŠICHNI TADY BÍDNĚ ZAHYNEME!". Jsem přesvědčen o vlastní neschopnosti, říkám si, že když přežiju dnešek, dovleču se na Raja-Jooseppi, vyhodím lyže a stopem se přes Pobaltí dopravím domů, kde se zahrabu 2 metry pod zem a ostudou už nikdy nevylezu. U potoka hlava v dlaních, jsem úplně mimo, Katu mi pak říká, že jsem prý mumlal: „Jestli tu bídně nezhynem, budu jezdit už jen do Krkonoš!" (což si vůbec nepamatuju, ale asi jsem to fakt říkal). Přebroďujeme a já se snažím vylovit poslední zbytky energie a sebedůvěry. Volám hrdinně : JEDÉÉM a chci vyrazit, ale protože mi mezitím pulk přimrzl ke sněhu, házím takovou hubu, že se celou hlavou zapichuju do hlubočáku! Všichni z toho strašnou srandu, ale já zcela dole.
Depka na Siikauopaju
Depka na Siikauopaju


Další cesta se však vyjasňuje – jedeme po řece. Pušky opět vpředu, my se vlečeme vzadu, ale tempo se přesto trochu vylepšuje. Chvílema však dokonce prší. Se Zitou přemýšlíme, že bychom mohli spolu udělat záhrab v přístřešku, jež je 11 km od Porttikoski a 4 km od našeho původního cíle, tupy Snellmaninmaja. Je to celkem vzrušující nápad, alianční vztahy se prohlubují.

Asi ve tři hodiny s údivem zjišťujeme, že jsme už u přístřešku! Shodujeme se, že záhrab není nutný, že zbylé 4 km do tmy dojedeme v pohodě. Dáváme zde přestávku. Abych nebyl za šaška sám, přidává se Katu. Ta, hrdinně produpávající, se zase celou dobu prý bála, že pod ní rupne led, protože prý při každém kroku slyší šplouchání vody… Po zjištění, že to šplouchání způsobuje flaška s vodou v jejím báglu je konečně i sranda na jinej než můj účetJ Katu má ale i vážnější problém, neboť jí blbne vázání a dlouho se nemůže dostat do lyží.

Snellmaninmaja
Snellmaninmaja
Jedeme sobíma stopama, po dvou kilometrech po levici vidíme Sámi skanzen Kolttakentä. Následuje nebezpečný úsek těsně vedle volné vody a finální rovinka na Snellmaninmaju. Volume roste. Na jižních svazích místy slézá sníh. Tupa je na nádherném místě, na strmém svahu nad řekou, vedou k ní schůdky. Z knihy návštěv zjišťujeme, že sem vůbec nikdo nejezdí, že je pravděpodobná další noc v soukromí výpravy!

Po sundání rukavice s úděsem sleduji obrovský černý výron na ruce a slušný otok. Ženská starostlivost přichází vhod. Cítím se konečně trochu jako frajer, že jsem zvládl jet takhle zdevastovanej.

Nabírání vody je dost o hubu, neboť se musíš připlazit po kře až k volné vodě a led není nejtlustší. Mám najednou ale výbornou náladu. Cítím, že moje krize jsou u konce. Robíme ležení v tradičních podmínkách, Zita si stěžuje Katu, že jak máme ty předislokované bágly, že to je jak manželství. Vaříme těstoviny s marihuanou. Při vaření vidím pohyb u okna. Lekám se, že to jsou Finové, co přijeli z Pepika (Raja-Jooseppi) a soukromí je v tahu! Naštěstí jde pouze o  párek sobů, zvědavých na naše tvářičky!
Sob
Sob


Večeříme, zelené účinky se nedostavují (snad jen u mě a Zity na pouhých 5 minut). Nebe se trhá a zvedá, má šamanská předpověď se začíná vyplňovat. Polární záře, toužebně očekávaná zejména Katu, se však neobjevuje. Nejprve veselá debata –Riku si dělá ze sebe srandu, viz „Bídné zahynutí" a taky to, že neustále hledá, ztrácí a nalézá všemožné předměty z báglu, po chvíli se však přiostřuje, již za noční tmy se rozpoutává velmi kriticky laděná debata na téma „Fenomén závislosti člověka na konopí." Postoje pokrývají celé možné spektrum. Zita je v ortodoxním odporu, Paavo v mírném odporu, Riku umírněný zastánce, Katu extremisticky pro…

Lyžmo: AT Porttikoski – Aittajärvi – AT Snellmaninmaja – 15 km

<<< x >>>