6. DEN – Středa 17. 3. 2004

Prst ráno vypadá o poznání splasklejší, mezi mraky probleskuje konečně modré nebe! Balíme se a já definitivně ztrácím modré lano, odřízlé z táhel pulku, určené na upevnění Zitiny pěnové karimatky.  Po snídani a sbalení padá návrh nalehko odjet na Sámi skanzen a teprve potom zapřáhnout a odjet na tupu Jyrkkävaara (Jirka), jež je sice jen 7 km odsud, ale utopená v pralese a bídně se hledající.

Ledořeka
Ledořeka
Skanzen čítá několik starých dřevěných staveb, od 2.sv. války opuštěnou malou saamijskou siidu, kterou obýval rod Semenoffů. Chatrč, zásobárna na kuřích nožkách, lávvo z rašeliny a větví, sobí stáje a ohrady. Rozvíjíme úvahy, v jaké šílené sociální izolaci se tu muselo žít a v jak malé chyši bydlelo místních dvanáct skoltských Saamů. Fotíme a Katu snad konečně přichází na grif, jak se bezproblémově nazout do lyží.

Vracíme se okruhem zpět, zapřaháme a vyrážíme po obrovské zamrzlé Suomujoki dál na východ. Pláča se potýká s panem Podklouzem, mě vosk Swix –2 až 0 zabírá aspoň částečně. Je hezky, vidíme hory na ruské straně hranice, podle řeky občas vidět stádo sobů (Staří Lvi vidí dokonce bílého soba, což prý znamená štěstí).

Obezřetná Zita nalézá soutok Suomujoki s Muorravaarou, místo, kde odbočujeme na jih. Cesta je občas docela o hubu, neboť v ledu jsou obrovské trhliny, modře svítící. Sluníčko svítí, nálada je skvělá, jen dumám, zda najdeme Jirku.
Muorrakunc
Muorrakunc
Po asi 2 km po řece musíme do lesa, kde začíná celkem slušný chaos skútrovek, záhadně se objevujících a zas mizících v lese. Je třeba odbočit jednou z nich, ale kterou? Po chvíli nalézáme zchátralou šipku „Pahtajärvi 1 km". V paměti lovím, že to je alternativní název pro Jyrkkävaaru. Nabíráme první skútrovku a snažíme se sledovat buzolu. V prudkém kopci, kde to podkluzuje, sundáváme lyže, na hřebenu se opět stezky větví. Začínáme někudy sjíždět dolů. Trasa je brutální, zpod sněhu vykukují kořeny a pařezy. Poprvé musím pochválit své lyžařské schopnosti – ani jedna huba! Dojíždíme do nějakého údolí a vůbec netušíme, kde jsme! Buzola ukazuje úplně jiné světové strany, než by měly být dle našich představ. Jet doleva či doprava? Je to 2:2 na názory. Vytahuju na světlo názor, že v nejhorším zde můžeme udělat záhrab. Chápu, že Katu to moc vtipný nepřišlo… Vyrážíme na průzkum, Katu doleva, já doprava. Po asi 100 metrech dojíždím k dobře známé zchátralé šipce…Ajaj, udělali jsme si pouze naučné kolečko krajinou! Aspoň víme, kde jsme. Myšlenka záhrabu zavrhnuta, chápu se definitivně navigace a slibuju dovedení výpravy do bezpečí. Jedeme doleva, po asi kilometru se odpojuje mělkým údolím širší skútrovka, zírám do mapy a instinkt mi říká, že tentokrát jedeme ok. Uklidňuju ostatní a brzo už poznávám dolní močály a systém jezírek pod Jyrkkävaarou. Na kopci je po chvilce vidět tupa! Při dojezdu líbám sníh.
Jirka
Jirka


Zita píše kroniku, Paavo zevluje, my s Katu bereme sekyru a jdeme na jezero. Pokus prosekat se ledem k volné vodě vzdáváme po vyrobení půlmetrové díry-jezero je promrzlé až na dno. Nabíráme do kýblů aspoň vysekaný led.

Místní návštěvní kniha je plná vtipných zápisků našich krajanů, jimž vévodí jakýsi Aleš Vrhel se dvěma společnicemi. Ze zápisu parafrázuji: „Aleš: Dnes odsud na Sarvioju, zítra se vrátím. Mezitím holky na Snellmaninmaju, ale nenašly ji, tak se musely vrátit! Včera odjely na Sarvioju, já na Muorravaaru, odkud se vrátím sem. Holky se vrátily, jdeme hledat Snellmaninmaju, odkud se asi vrátíme…" Haha! Odteď je VRHEL symbolem pro vracení se. Přísaháme si všichni, že v žádném případě nebudeme nikdy vrhelovštit!
Další zajímavý zápis objevuje Katu, maje slabost pro neohrožené Američany. Jest zde zápisek dvojice MATT a PETE: „Chtěli jsme jet z Luirojärvi na Sarvioju, ale odbočili jsme kolem špatné hory. Noc trávíme zahrabáni do sněhu pozorováním polární záře…" Katu prochází kolem nás se zasněným pohledem a šeptá: „Matt a Pete! Miluju je! A nechali nám tu čokoládu…nevíš co to jsou LAXATIVNÍ ÚČINKY?" Maje semestr somatologie a semestr sociálního lékařství, uzemňuju ji, že jde o účinky projímavé. Přesto svírá zamilovaně pytlík s kávou a opakuje: „Kafe od Matta a Peta! To musí být nejlepší…" Cynicky oponuji, že jde jistě o 2 staré tlusté Finy, dělající si z podobných naivek srandu, neboť inkriminovanou noc, strávenou v záhrabu, nemohli žádnou záři pozorovat, neboť bylo zataženo a sněžilo… „Ale oni spali v záhrabu…Hrdinové…Matt a Pete…"

Musíme vyřešit, kam zítra. Já a Zita jsme pro 12 km na Sarvioju, Mladé Pušky pro 16 km na Muorravaaru. Venku ukecávám Paava na tu Sarvioju.

Aromacigareta je výjimečně silná. Katu sní na verandě o Mattovi a Petovi, Zita vystrojuje opulentní hostinu se slaninou a uherákem. Venku pozorujeme podmračenou oblohu, v jejíž trhlině se objevuje zelenkavý přísvit! Ač je Paavo se Zitou proti, s Katu se ujišťujeme, že vidíme první polární záři, ač slabou!
Najednou se v lesní tmě objevuje mihotavé světlo čelovky. Holky se začínají bát, já poté, co zaplaším vize z dílu 30 případů majora Zemana BESTIE, spíše prskám, neboť to znamená nečekanou společnost do tupy. Jde o mladý finský pár, se kterýma házím řeč. Lehčí šok, když říkají, že jedou celý den ze Sarviojy, ale uklidňuje mě, že to brali hlubočákem podle azimutu. Mají rezervovanou varaustupu, takže naše soukromí není ohroženo.

Paavo se rozhoduje jít spát ven na verandu. Katu spí v neuvěřitelně přetopeném prvním patře palandy, my se Zitou dole. Vyvoněná noc…Magie Jyrkkävaary, kde jsem před rokem a půl mluvil se stromy, se opět prosadila…

Lyžmo: Snellmaninmaja – Kolttakentä-Snellmaninmaja – naučné kolečko – Jyrkkävaara – 14 km.

<<< x >>>