8. DEN – Pátek 19. 3. 2004

Sudenpesä/Vlčí doupě
Sudenpesä/Vlčí doupě
Ráno se budíme do extrémně jasného a slunečného rána. Po chmurách v mé hlavě není ani památky, nálada naopak nekompromisně atakuje hranice absolutní euforie, říkám si, že žádnej problém není tak velkej, aby se třeba nedal vysmát nebo vyšumět v textu , verši, básni. Pozoruju párek velkých ptáků poskakujících před tupou na větvích a už zase vše ok. Silnou depresi má naopak Katu. Nejí, mlčí a vážnost situace podtrhuje fakt, že ji naprosto nezajímá obrovský sob, který nám čumí do okna. Divný místo stejně, tahle Sarvioja.

Do lyží a směrem do hor, proti proudu, kolem Sudenpesä a stále vzhůru. Katu vzadu v ledovém autismu, prý na ni nemáme mluvit. Nádherný srub Sudenpesä (Vlčí doupě), u nějž hůlkama ryjeme do prašanu svá vyznání lásky – KUNC a srdíčko. Pro zničenou Katu přidáváme i nápis Katka se stejným symbolem.
Kunc
Kunc


Poté první zmatek v trasách. Paavo, jemuž pohraničníci včera radili cestu, tvrdí, že nahoře se od skútrovky musíme dát doleva, přes Ledovou horu a pak zase údolím dolů k jezeru Luirojärvi, „metropoli Koilliskairy". Ale jdeme doleva až moc – do půlmetrového hlubočáku. Vše má ale svá pozitiva, Katu v hlubočáku ožívá jak ryba ve vodě a je to zase onaJ. Produpáváme chvíli, pak narážíme na skútrovku. Nad hranicí lesa skútrovka mizí, je zafoukaná, ale to nevadí, vyfoukaný sníh se neboří. Je ale pěkná kosa, kterou ještě zesiluje ostrý vítr. Konečně se cítíme jako opravdoví polárníci, zabalení do kukel, kapuc a několika rukavic. Psychedelické nebe.
Pod Ledovou horou
Pod Ledovou horou
Před námi se tyčí Ledová hora. Během stoupání mi kdosi klepe na rameno a já s nelibostí zjišťuji, že je to pan Podklouz. Sundávám tedy lyže, protože kilák v širokém stromečku s nevímkolika kily v pulku, to je fakt blbost. Shora úžasné pohledy do tundry a řídce zalesněných dolin. „Jen pre ty túlky v dolinách, pre účasť na súkromných hrách svoj plán odkladám…" i slovenské skáčko si nachází zde svoje místoJ. Paavo vyráží napravo od vrcholu traverzem, což je pro mě nemyslitelné kvůli převratům pulku. Beru to tedy za Katu přímo na vrchol hory, kde se chvilku objevuje skútrovka. Mizí zas a nám je jasné, že nás čeká SKIALPINISTICKÁ VLOŽKA, tedy pořádný sjezd z hory volnou krajinou.
Nelítostná tundra
Nelítostná tundra
Neohroženě se pouštím dolů a vynalézám nechtě perfektní metodu, jak být dobrým skialpinistou: Poté, co se pulk natřikrát převrhne a skončí skluznicí nahoru, pěkně tě brzdí ve sjezdu a ty se dostaneš bez jediné huby až do údolí! Ostatní nemají takové štěstí… Paavo má navíc převratovej den. Dole je skútrovka a následuje příjemný sjezd. Případné převraty mi pilně odstraňuje vzadu jedoucí Zita. Valíme už rovinkou při Pikku Luirojärvi a brzo dojíždíme k jakémusi stavení. A tam se Paavo chápe navigace, což se ukazuje jako téměř fatální chyba. Ač je stavení jasně sobařinou (domkem sobařů), Paavo hlásí, že jde o tupu Raapana na severním břehu Luirojärvi a pohrdavě komentuje doprava odbočující skútrovku: „Ty skútrovky už mě nuděj! Rovnou vpřed! Na jezero je to kousek! A navíc tudy už někdo jel!"
Skialpinistická vložka
Skialpinistická vložka
A vrhá se do půlmetrového hlubočáku, rozrytého nějakým cvokem na telemarkových lyžích. Jede se příšerně, boříme se do obřích závějí. Po levé straně se objevuje impozantní masiv hor, kterým vévodí Král Sokosti. Během přestávky Katu zouvá lyže a ihned se po pás propadá do hlubočáku. Pokračujeme dál hlubočákem, dle Paava správným směrem na jih. Během Katučiny veršovánky na téma „Večerní sauna a Aromacigareta" intenzivně sním o feferonkové pizze. Jedeme dobré 3 km, ale jezero nikde, navíc Sokosti začíná být vůči nám v podezřele divném úhlu. Zajíždíme do lesa, doleva, ale vůbec se mi to nelíbí a dochází mi trpělivost. Nekompromisně vyžaduju od Paava mapu s buzolou a ihned je mi jasné, že jsme nebyli u žádné Raapany, ale ještě 4 km před jezerem u sobařiny a že jsme nejeli na žádný jih, ale na poctivý jihovýchod. A že žádné Luirojärvi široko daleko není, neboť jsme uprostřed bažin při řece Sokostinoja. Nasrán na nejvyšší míru štěkám několik nadávek a velím otočit zpět k sobařině. Je hustá zima a oněch zbytečných 6 km hlubočákem pěkně vysílí. Mohli jsme už být doma… Zita mě prosí ať už nenadávám. Zostuzený Paavo vyráží první k návratu, následován Zitou.
Sokosti
Sokosti

POZN. KOREKTORKY: to byl snad jediný úsek, kdy jsem dojela s velkým náskokem první já.
REAKCE PISATELE: „To je možný, já měl jiný starosti!" Já a Katu se trápíme vzadu, já jsem strašně unavený (dokonce usínám na vteřiny za jízdy(!) neboť se mi zdá, že jsem v pizzérii a jím onu papričkami obloženou dobrůtku) , Katu přimrzají lyže a má několik ošklivých pádů do hlubočáku, pomáháme si navzájem, což nás posiluje. Konečně sobařina, Katu navrhuje vloupání dovnitř, úplně mrtvý se kácím na zem, jsem upozorněn že nastydnu, když se válím na batůžku s jídlem, jsem upozorněn, že rozmačkám potraviny. Perkele! Drtím mezi zuby a radši se tedy zvedám a peru to po skútrovce, následován Zitou, pohoda se pomalu vrací, neboť to zase skvěle jede rychle a my si už nenadáváme…
4 km k jezeru nečekaně rychle, před námi obrovská pláň zamrzlé vodní plochy a na vzdáleném obzoru 2 sruby strážců parku – to, že jedeme dobře, nás nakopává k mobilizaci sil. Po cestě nás provází vybraná společnost paní Lepičky, ale už jsme nad věcí.
V nastávajícím šeru, se silami u konce dorážíme ke srubům. Velký srub, Hiltontupa je obsazen 2 francouzsky mluvícími stařečky a 7 Finy – nějaká škola. Jedu prozkoumat druhou tupu, malý bývalý srub hraničářů. Zde zevluje čtyřčlenná partička ne příliš sympatických Čechů středního věku. Ihned se jim dostává potupné přezdívky „Machýrci", poté, co se prezentují hláškou jak z nosu: „Jen jsme si odskočili na tejden do Laponska před vyplněním daňového přiznání. Hahaha…" Teda hahaha. Kolegové odjíždějí osquattovat zbylá volná místa v Hiltontupě, já od Machýrků somruju horký čaj a abych si nezadal, dělám strašně CHYTRÝHO (mé bohaté zkušenosti z Laponska) a udílím jim sarkasticky mnoho moudrých rad do života a pak se mobilizuju k razantnímu bruslení, abych jim ukázal, jací to jsou šášové.
Soužití s Finy je složité, jsou strašně pomalí, my máme děsnej hlad a oni si vaří několik chodů. Poté, co je Zita upozorní, že tu třetí kávu si mohou dát později, uvolňují sporák a stůl. Paavo, už se znovu nabytou sebedůvěrou, hlásí: „Jsou to kluci nebo holky? To se nedá poznat! Vostříhej se a najdi si práci!"
Večeříme už značně skromně a čekáme, až pomalí Finové uvolní saunu. Ta je naprosto nejlepší, obrovská a horká. Mejeme si hlavy a celá špinavá a zničená těla. Neznám bolest, házím 3 kolečka včetně zchlazení ve sněhu, ač jsem se předtím únavou nemohl zbavit zimnice.
Jdeme brzo spát na horní palandu. Finové obligátně pekelně chrápou a Katu sebou nelítostně hází, až se bojíme, že se propadne oněm bezpohlavním slečnám na hlavu… Musíme se navzájem přesvědčit, že si striktně zakazujeme pomlouvat finské spoluobčany…

Lyžmo: Sarvioja – Sudenpesä – Ledová hora – Sobařina – Bažiny Sokostinoja – Sobařina – Luirojärvi – 20 km

<<< x >>>