9. DEN – Sobota 20. 3. 2004

Finové nám ráno říkají, že před saunou jde chytit signál GSM. Mobilové šílenství, textovky pípají jak drůbežárna, Paavo se kření, že mu nepíše jeho milovaná Kočenka, nýbrž Eurotel, odečítající 34,60 za 3 SMS. Sarkasticky glosuje: „Eurotel je tvůj nejlepší přítel! Nikdy na tebe nezapomene, ať seš třeba na konci světa!" Já zas musím vysvětlit rodině, že se mě rozhodně netýká autobusové neštěstí ve středním Finsku, kde zahynulo 23 lidí. ČT podstatně zkreslila informace…

Větvičky
Větvičky
Šíleně pomalí Finové konečně uvolňují stůl a sporák. My ale moc nespěcháme, dnes nás čeká jen 8 km na tupu Tuiskukuru. Volný den zavrhujeme, Zitu tlačí čas a navíc je mlha, takže výstup Mladých pušek na Sokosti se ruší, já si odpouštím hlášky o Paavových navigačních schopnostech. Odjíždějí i Machýrci. A nevědí vůbec kam! Ptám se jich: „Na Tuiskukuru?" Pokrčení ramen. „Možná." „Či snad Hammaskuru?" „Nevíme…" Pche…

Do lyží, báglů a pulků. Brzo chytám správný směr přes jezero a začíná stoupání na první hřeben. Modrý Swix posílá pana Podklouze do propadliště dějin. Pohodičkový sjezd pošmournou krajinou pokrouceného březoviště. A zase nahoru, před námi se vzpíná impozantní masiv Ampumapää, naštěstí nemusíme přes jeho morénový vrchol, ale nalevo od něj sedýlkem.
Frajírek
Frajírek
Sebevědomý polárník
Sebevědomý polárník
Holky jedoucí vpředu hlásí, že potkaly nějaký nádherný chlapy. Nevim, potkali jsme s Paavo asi jinou skupinku… Kdo je krásnější chlap než Riku? (a Paavo hned v závěsu?)

V sedýlku, po čajpauze se ztrácí skútrovka a je to zas na mě. Vyfoukaný sníh určuje cestu nejprve úplně na druhou stranu, než bude Tuiskukuru, ale instinkt velí, že právě tudy. Hlubočákem dolů. Hluboký sníh je v tomto případě ok, neboť zpomaluje příkrý sjezd do strže Tuiskukuru, kterého jsem se od začátku výpravy bál. Pod hranicí lesa, kde to nefouká, se objevuje zase skútrovka. S technikou sjezdu už jsem maximálně spokojen, takový esíčkový serpentiny jsou vyloženě vyvoněný…

Brzo se objevuje Tuiskukurský srub a ani to nebolelo. Je teprve 12 hodin a nás čeká zevlující odpoledne. Obědváme čínské nudle a část výpravy si začíná stěžovat na jednotvárný jídelníček. Z návštěvní knihy Katu se smutkem zjišťuje, že Pete z dvojice Matt a Pete je opravdu Fin, Petteri. Paavo do knihy hází zápis a přidává nesmírně komickou kresbičku lva jež je ve znaku města Nymburk.

Brzo se z protějšího příkrého svahu spouští postava s obrovským pulkem za sebou, za ní další, další, další… Je jisté, že naše soukromnické časy z východní části parku skončily. Před tupu přijíždí nakonec sedmnáctičlenná výprava Finů s neuvěřitelným vybavením do divočiny. Pokecem zjišťujeme, že jde o tzv. „Eräopas" – tedy něco jako průvodce či záchranáře do divočiny (dále „divočináři").
Divočináři
Divočináři
Tato výprava je zátěžovým kursem, mají přesně rozdělen program, kdo co zařizuje, kdo bude řešit jaké situace, kdo kterou noc spí v záhrabu, kdo se stará o oheň. Zevluju venku, obdivuju vybavení, zejména jejich veliké a přitom stabilní pulky s pevnými táhly, které se snad ani nemohou převrátit a vedle kterých můj „Zlý rosomák" vypadá jako směšná dětská hračka. Též hlubočákové telemarky ve mně vzbuzují dosud nepoznaný pocit závisti – 230 cm dlouhé, 15 cm široké, pata volná i napevno…(pamatuju si značky Järvinen Lapponia, Peltonen Erä a Karhu Metsä). Můj obdiv má i skutečnost, že vůbec nepotřebují se v lezavé zimě ohřát ve srubu a jsou pořád venku. Rozdělávají oheň v záhrabu, ohniště se neustále propadá k zemi a hloubka záhrabu se zvětšuje. Poté, co divočináři ještě uměle zvyšují výšku valu, sedí u ohně naprosto krytí před větrem a jsou vlastně již v polovičním iglú, vytápěném zprostřed ohněm. Další, vybavení lopatkami a žďárskými vaky, budují ve sněhu poctivé záhraby. Do tupy jde spát jen pár z nich. Se Zitou dáváme dohromady překlad první části dosud opomíjené pohádky o jezerní vládkyni. Puštičky poslouchají s otevřenou pusinkou.

Divočináři, krom toho, že neznají bolest, jsou k nám velmi štědří. Věnují nám několik svíček, které z Riku zásob již začaly docházet. A co je pro mě nejlepší – dostáváme několik sáčků již dle vůně vynikajícího ovoněného čaje Jablko-skořice. Prokletí „Kašel-Průdušky" je zrušeno!

Dnešní noc konečně trochu spím, aspoň v její druhé polovině. Nic ale není tak jednoduché. Zdá se mi totiž, že jsem Rocková Hvězda. Jedu na koncert na stadion pro 100.000 lidí, kamionem až po střechu naloženou špičkovým aparátem. Kolem silnic stojí špalíry mladých a krásných žen, házejících v extázi rudé růže a spodní prádlo na auto. Říkám si, že si zkusím, jakej má zvuk moje kytara. Opřu se do strun a bustření je razantnější, než u deathmetalové kapely! Zkouším s tím něco udělat, ale bustr je stále stejně brutální a navíc kytara hraje, aniž bych na ní sahal… Ano, pochopili jste to správně. Žádná rocková hvězda, žádná nabustřená kytara. Divočináři chrápou.

Lyžmo: Luirojärvi – Tuiskukuru 8 km

<<< x >>>