SAAMI SLAVNOSTI

MARIÁNSKÉ DNY V SRDCI LAPONSKA

Sámieatnan je domovina jednoho z posledních evropských „přírodních" etnik, Sámi, známých u nás spíše jako Laponců. Sámi jsou národem bez státu, žijí na území čtyř zemí – Norska, Finska, Švédska a Ruska. Jejich život vždy determinovaly pro našince kruté přírodní podmínky života daleko za polárním kruhem a v neposlední řadě i útlak ze strany majorit. Možná že právě z těchto důvodů si však Sámi zachovali i v době překotné technizace a globalizace svůj tradiční přístup k životu – těsné sepětí s přírodou, zejména se sobími stády, která jsou nadále jejich obživou a zaměstnáním, lpění na dávných tradicích, poznamenaných animistickou vírou v přírodu a šamanismem, uchovávání tradičních forem kultury. Jistě si nemůžeme představovat, že by toto etnikum žilo nyní nepoznamenáno civilizačními výdobytky v rašelinných chyších či teepee připomínajících obydlích. Sámi na první pohled žijí jako my – využívají média včetně internetu, jezdí autem, používají mobilní telefony. Na druhou stranu dobrá polovička z nich stále kočuje se sobími stády tundrou; a ti co nekočují, ve velké míře se svými kočovnými krajany kooperují, zajišťují odbytiště sobích produktů apod.
Národní probuzení národa Sámi se datuje do 70.let 20.století, v souvislosti s mocnými protesty Sámi-lidí proti výstavbě monstrózní elektrárny na severonorské řece Alta. Výsledkem krom drastické redukce projektu bylo sjednocení lidí Sámi národnosti a oživení dávných, po staletí zakazovaných a ponižovaných tradic a kultury.
Staré tradice několikrát v roce ožívají na setkáních Sámi-lidí ze širokého okolí. Mezi nejznámější sešlosti patří velikonoce v norsko-sámi osadě Kautokeino (Guovdageaidnu) a tzv. Márjjábeaivvit, Mariánské dny ve finsko-sámi centru Enontekiö (Enoadat). Počátek této tradice se datuje až do konce 14.století, kdy bylo poprvé švédskými misionáři zaznamenáno mysticko-religiózní setkávání Sámi ze širého okolí na místě dnešní osady Rounala (dnes švédské Laponsko). Tato setkávání byla příležitostí pro misionáře z jihu k masivnímu obracení „pohanských a čarodějnických" Laponců na „pravou víru". V 16.století byl v dnešním Enontekiö postaven první křesťanský kostel a setkávání Sámi bylo přesunuto sem, aby církev dostala aspoň trochu vzpurné etnikum pod kontrolu. Od těchto dob mají Mariánské dny (27.3. připadá ve finském kalendáři na Marju, Marii) výrazné křesťanské prvky, nicméně se rozhodně nedají spojovat s křesťanskými poutními událostmi, jak je známe z našich podmínek.
Sámi vždy brali tato setkání jako příležitost setkávat se mezi sebou (neboť prostory, kudy kočují Sámi se svými soby jsou pro našince nepředstavitelné), navštěvovat své přátele i mezi Finy, Nory a Švédy, věnovat se tradičním způsobům zábavy a hry, prodat zde sobí maso, kůže, předměty „lidové tvořivosti". Pochopitelně zde docházelo ke křtům dětí, pohřbívání mrtvých, svatbám.
I v současnosti jsou tyto akce zdrojem poznání Sámi kultury a životního stylu, přičemž pro samotné Sámi se stále jedná zejména o příležitost se setkat se svými příbuznými a přáteli, roztroušenými po celé veliké zemi. Posledních 20 let setkání organizuje sdružení enoadatských Sámi „Johtti Sápmelahččat". Mívají podobu dovednostních soutěží sobařů, závodů sobích saní, koncertů tradiční vokální hudební formy joik, divadelních představení, hokejových zápasů apod.

 

REPORTÁŽ PSANÁ Z LEDOVÉHO HROBU
Do Enontekiö, Sámi „metropole" v severozápadním finském Laponsku, dorážím busem pozdě po dvaadvacáté hodině. Hustě sněží, teplota padá hluboko pod mínus 10 stupňů. Párek turistů míří do místního hotelu, já se hodlám však ubytovat v tom nejkrásnějším apartmánu – pod širým nebem ve sněhovém záhrabu. Za sebou mám 2 týdny putování pustinou na běžkách a následující noc a den beru skoro jako příjemnou dovolenou plnou relaxace.
Brzo ráno se zvedám z jámy, kterou zasypal během noci sníh. Je mínus patnáct a do začátku slavností zbývá ještě plných šest hodin. Šipky u silnice avizují místo zahájení – jezero Ounasjärvi 2 km severně od Enontekiö. U cesty se tu a tam vyloupne z lesa šedý srub, auta nejezdí, lidi nechodí ven. Nalézám srub organizátorů akce. Tu zatím připomínají jen žertovné plakátky a lávva – teepee z větví a plátna, která budou sloužit jako recepce a prodejní stánky.
Lávvo
Lávvo
Dodávám si odvahy a jdu do srubu.V síni sedí dvě starší Sámi ženy, v obrovském hrnci vaří snad půl soba a vyrábějí sendviče.Je příjemné, že o mě vědí a čekají mě. Dostávám obligátní kávu a sendvič se sobím salámem a seznamuji se s organizátory akce, zejména se sympatickým Jouni Näkkälä, který tu tahá za drátky. Obdivuji jeho nákladný a pestrý tradiční kroj, pošitý stovkami stříbrných ozdob.Poskytuji mu exempláře Severských listů, což doprovázím komentářem. Jak se dalo čekat, vládne nadšení, že se někdo z tak daleké a bezvýznamné země zajímá o jejich život a kulturu. Na oplátku dostávám VIP kartu opravňující k volnému vstupu na akci. Fotím Jouniho, jak mává nad hlavou Sámi vlajkou a volá: VIVE LA FRANCE!
Jouni
Jouni

Během dopoledne na místo dorážejí sobaři s lasy a opratěmi. V ohradě u kůlů již nervně přešlapují ti nejstatnější sobi, závodní „koně" pro jízdu v saních na zamrzlém jezeře.Lávvo-stánky jsou již ověšeny krásnými brašnami ze sobí kůže, ozdobami z paroží, noblesními dýkami puukko a dalšími originálními ručními výrobky domorodců.Zima je neskutečná, -15C a stále pochmurně sněží. Nechápu naprosto Sámi babičky v širokých sukních a tenkých spodkách. Publikum tvoří výhradně Sámi, schází se jich tu na stovku či dvě. Dění monitoruje norská televize. Než začne první disciplína, hod lasem na kůl (původně na sobí paroží), jdu do srubu si užít VIP tepla.
Sobi
Sobi

Akce začíná dlouhým úvodním projevem v laponštině, naštěstí následuje aspoň stručný překlad do finštiny. Hlasatel dlouze představuje jednotlivé závodníky – vrhačky a vrhače lasa. Závodníci pocházejí i z norské a švédské strany hranice, z Kautokeina, Eirra, Muotkaduoddar. Podstatou závodu je odházet na kůl ze vzdálenosti 7-11 metrů (ženy), resp. 11-15 metrů (muži). Soutěží se na čas, nejlepší postupují do finále. Krásný pohled na mladé sobařky, jak zkušeným grifem utahují smyčku kolem kůlu!
Lávvo
Lávvo
Před koncem mužského finále musím chtě-nechtě dovnitř, zout boty a pomalu rozmrzat. Vítězka ženské soutěže houpe v náručí děcko a srub rozeznívají první tóny konejšivého joiku. Kosa je – a to i uvnitř srubu – taková, že musím ignorovat začátek závodu sobích potahů a mrznout jen zpola uvnitř. Volím tedy menší zlo a dělám dobře! Uvnitř se rozjíždí divadelní představení pro děti. Vede jej drobná černovláska, slavná joikařka a kulturní hvězda, Ulla Pirtijärvi-Länsman. Vtahuje do své magie nejen děti, ale i mě. Vypráví o lovení ryb, sobí cestě tundrou, o slunci, co bojuje s polární nocí. Laponština je co častěji prokládaná joikem, který se proplétá slovy jako stuha ve vlasech sámi krásky.Tohle je pravý joik-jeho podstata-vyjádření pocitů, které vyslovíš jen zpěvem, hlasovými modulacemi, které nelze nakašírovat pro turisty, které zní jen mezi Sámi lidem, ze kterých spadává bolest, zima a stres. Funguje to. Ulla přechází do zpívaného příběhu o obrovi Stállu, zlém ale hloupém strašidlu sámi dětí. Děti se nejprv bojí, dělají mrtvé, ale poté, co je Stállu přemožen, duní srubem vítězné rytmy jejich dupotu. Takhle zněla odpradávna všechna lávva a gamme z rašeliny, tohle byl dech Sámi země, spontánní a prastarý.
Vrh sobařským lasem
Vrh sobařským lasem
Dostávám velký talíř sobí polévky, zřejmě je to šamanský elixír, co vracel zesnulé z říše zemřelých.Po zimě ani stopa a já mohu zas ven, na sobí závody. Ty jsou v plném proudu a jejich průběh je značně dramatický. Sobař, ozbrojený krátkým bičem v ústech, si lehá na břicho na lyžiny starých saní, rukama se drží postranic, vepředu se vzpíná zapřažený sob. Soba drží pořadatelé s vypětím všech sil.Start! Sobař zařve a jeho zvíře vyráží jak smyslů zbavené vpřed. Cílem je co nejrychleji objet velký okruh po zamrzlém jezeře. První sobař za smíchu četného publika přelétává hned po pár metrech hlavou napřed sobí ohradu. Druhý končí podobně, napadá mě, že bude těžké pořídit „cílovou fotografii".
Sobí závody
Sobí závody

Až třetí „žokej" svého soba kočíruje. Řve na něj cosi syrovou laponštinou a práská mu nad ušima bičem, saní se drží jen jednou rukou. Sob letí vpřed a za jásotu lidí se vřítí s nákladem do cíle. A jistě by rád pokračoval mnohem dál.
Kouzelné účinky polévky vyprchávají dřív, než bych chtěl. Na Ounasjärvi se snáší mrazivé šero a dnešní program pomalu končí. Zapřahám se tedy podobně jako sob do svého pulku, ve kterém táhnu své všechno živobytí a vyrážím plný jiskřivé radosti, nakažen virem dálného Severu, vstříc dalšímu záhrabu kdesi v závějích. V mém pase zůstává dále občanství České republiky, však moje duše je po tomto zážitku zase o něco víc Sámi.